Dvě léta si museli kabátovští fanoušci počkat na další opus z dílny svých favoritů. Až přišel říjen, deska byla na světě a vlastně už po týdnu jejího prodeje si čert na koze dorajtoval pro Zlatou desku. Co téhle pekelné jízdě provázené drnčením kytar, pidlikováním banja a mečením dud předcházelo, se pokusili osvětlit Milan Špalek a Tomáš Krulich.

Dvě léta si museli kabátovští fanoušci počkat na další opus z dílny svých favoritů. Až přišel říjen, deska byla na světě a vlastně už po týdnu jejího prodeje si čert na koze dorajtoval pro Zlatou desku. Co téhle pekelné jízdě provázené drnčením kytar, pidlikováním banja a mečením dud předcházelo, se pokusili osvětlit Milan Špalek a Tomáš Krulich.

Mezi vaší poslední deskou a touhle čertovskou uplynula na Kabát nezvykle dlouhá doba. Fanoušci i kritice s napětím čekali, s čím přijdete, nebyla proto příprava novinky víc stresující než jindy?

Milan: To vůbec nebylo stresující, dva roky jsme se flákali. Trpaslíky jsme vlastně vychrlili rok po předchozí desce, proto jsme si řekli, že uděláme pauzu. Nebyl tady záměr, že najednou začneme na desce strašně makat.

Znamená to, že natáčení probíhalo podle obvyklého scénáře, že jste texty psali na poslední chvíli ve studiu?

Milan: Přesně tak!

Když už se bavíme o studiích, proč jste tentokrát pendlovali mezi Propastí a Dodovým studiem v Žirovnici?

Milan: Bicí jsme natočili u Doležala, odvezli na Propast, tam nahráli zpěv a nějaký nástroje a potom jsme to zase odjeli smíchat k Doležalovi. U Jandy se nám líbí, protože je tam dobrá hospoda a bazén. My se strašně rádi rácháme, takže tu příjemnou fázi natáčení jsme si odbyli tam. K Doležalovi jsme potom jeli proto, že on s náma točil bicí a věděl, jak je smíchat. Já mám ale na Propast smůlu. Zase se mi tam podařilo rozflákat auto o strom. To je začarovanej kraj. Přijel tam Fanánek a rozflákal ho taky. Já jsme tam vopřel vo strom už druhý auto. Bylo to večer a já jsem v tu chvíli byl nějakej divnej. Vyrazil jsem a po pár metrech to nesmyslně napálil do stromu. Vybelhal jsem se ven, zaplaťpánbůh, že se mi nic nestalo.

Já jsem slyšel, že Tomáše Propast strašně inspiruje ...

Milan: To je pravda. Tomáš tam nahrával super sóla. Kolem půlnoci přišel z hospody, zapnul studio a začal nahrávat. To se ale musí vidět, když se někdo válí s kytarou po zemi, nemůže ani chodit a nahrává sólo.

Jak jste se připravovali před odjezdem do studia?

Tomáš: Není to tak, že bysme na celý dva roky pověsili kytary na zeď a ani se na ně nepodívali. Ty písničky se rozhodně nedělaly měsíc předem, než se šlo natáčet, ale taky rok dopředu. Něco tě napadne, nahraješ to, schováš a časem z toho zkusíš něco udělat. Občas jsme se slejzali ve zkušebně.

Milan: Taky jsme se kolikrát sešli a zjistili, že vůbec není nálada na hraní, tak jsme se někde pekelně vožrali. Druhej den jsme teda zkoušku opakovali, ale stejně jsme ji zakončili v hospodě. Takhle to někdy chodí, ale jinak už moc nepijem.

Znamená to, že je konec vašim opileckým extempore spojeným s demolováním hotelů?

Milan: My jsme ani nic nedemolovali, to bylo tak, že když někomu přišlo něco pod ruku, co ho štvalo, tak to vyhodil z okna. To dělaj kapely, když začínaj, tentokrát to bylo z euforie. Dneska jsme už klidná parta, vždyť je nám každýmu kolem třiceti. Občas sice někomu rupne v palici, ale jinak je to v pohodě.

Bylo z čeho vybírat nebo jste na desku zařadili hned všechny připravené písně?

Tomáš: Vykopli jsme čtyři věci. Ani to nebylo těžký se rozhodnout. Na tom jsme se shodli hned.

Balada o špinavejch fuseklích, která pojednává o defloraci, mi přijde na Kabát, pominu-li  text, až neuvěřitelně romantická. Zvlášť když si vzpomenu, jak jste stejné téma podali před lety v Máš to za sebou. To byl úmysl?

Tomáš: Moc romantická snad není. Je to o tom, jak pedofil odpanil chudáka mladou holku.

Milan: Je to taková pedofilní písnička. My už jsme starší a některý z nás mají doma dcerky, tak už to házíme trochu jinam a říkáme si, aby je někdo nesjel ve čtrnácti. Nemůžem už to zpívat jako v Máš to za sebou. Svoji roli hrálo i to, že text se psal úplně poslední ve studiu. Písnička má melodii, na kterou nešlo zpívat něco o kurvách, tvrdě a cynicky. Chtělo to trochu jako že romanticky. Ale ten text sám o sobě je totálně špatně. To není návod.

Milane, můžeš vysvětlit, proč právě tuhle písničku zpíváš ty? Znamená to, že teď bude více Špalka na úkor Vojtka?

Milan: To určitě ne. Písnička se ve studiu zpívala jako poslední a Vojtek už nemohl. Už jenom chrchlal a chroptěl, tak jsem to nazpíval za něj.

Na čertovi jsou i další, pro Kabát atypické písničky. V čert na koze jel jsou slyšet dudy, Lady Lane je totální country a banjo drnčí i v písničce Všechno bude jako dřív. Zkoušíte, co vaše rockové publikum vydrží?

Milan: Člověk něco dlouhou dobu dělá pořád stejně, pak se zastaví a chce zkusit zase něco novýho. Proto jsme zkusili dát dudy místo kytar. Kytary jsou všude.

Mimochodem, jak dostanete dudy na pódium?

Tomáš: No, to nevíme. Musíme někde sehnat skotský dudáky a to bude peklo.

Milan: Když je neseženeme, zahraje to Tomáš, protože on na dudy umí dobře.

Tomáš: To si děláš prdel. Já jsem dudy v životě neviděl. Ani z dálky!

Milan: To je jedno. Z dudama to musíme ještě vyzkoumat. Záleží na lidech, jestli vůbec budou chtít, abysme na ně hráli.

Dalším mírným překvapením na desce je písnička Můj děda bejval blázen. Podobnost s Motörhead je čistě náhodná?

Milan: Ne, to byl záměr. Ptali na OSE (Ochranný svaz autorů), jak to máme udělat. Základní riff je totiž od Motörhead, nevím jestli ho vymyslel Lemmy Killmister nebo Eddie Clark, ale písnička je původně celá od Johnny Cashe. Kdysi ji zpíval Tučný s textem od Vyčítala. Tak jsme se ptali, koho pod ní vůbec podepsat. Nakonec nám řekli:"Tak se na to vyprdněte a napište tam Kabát, protože je to úprava." Ale třeba když jsem udělal Colorado, OSA mi autorství nepřiznala, že je to okopírovaný. Řekli, že pokud tam napíšu úprava, že mi to přiznají. Nemůžu se tam ale podepsat. Proto jsme pod Můj děda bejval blázen napsali Kabát. Když nás všechny zavřou, je nám to fuk. Budeme psát v kriminále.

Když už hrajete stejný písničky jako Tučný, to už bychom se mohli dočkat i kabátovské ryze country desky?

Milan: To se uvidí. To bysme jí museli prodat do Ameriky a vydělat na ní strašný prachy. Ba ne, to jsou kecy. Na Všechno bude jako dřív jsme původně měli tvrdý kytary, ketrý tam dělaly chaos a všechno mlžily.

Tomáš: Přes kytary se potom natočilo banjo, harmonika a další akustický nástroje. Když jsem to smíchali, zjistilo se, že kytary jsou tam zbytečný. Teď to sice zní míň bigbítově, ale o to víc přirozeně.

Jaký byly první signály od lidí, kteří vaší novou desku slyšeli?

Tomáš: Hned jak jsem přijeli ze studia, snažili jsme se to pouštět různým bigbíťákům i starších ročníků, ale nikdo se neozval, že by mu něco vadilo.

Milan: Naopak dokonce některý říkali zaplaťpánbůh, že se tam něco takovýho objevilo. Děláme bigbít pořád stejným způsobem: sloka, refren, sólo. Tohle je oživení a lidi ho většinou přivítali. Někdy máme chuť zahrát si něco jinýho. Třeba udělat celou desku jako symfonickej orchestr.

Vidím, že vaše možnosti jsou nepřeberné a fanoušci budou muset ještě hodně překousnout. Koneckonců, zatím vzali všechno. S tím souvisí i moje další otázka, nebývá zvykem, že by tuzemské kapely, když se dostanou na vrchol, vydržely tak dlouho ve stejném složení jako Kabát. Jaký je váš recept?

Milan: Mám bejt úplně upřímnej? Za prvý je to proto, že něco vyděláváme! Za druhý v kapele není žádnej člověk, kterej řekne:"Ty jdeš od válu." Někam jsme se dostali a teď nemůže nikdo nikoho vyhodit. Jsme parta lidí, který si všichni vzájemně dělají vedoucí. Nemáme kapelníka.

Tomáš: Na to se těžko dává recept. Prostě si tolik nevadíme a když se pohádáme, tak to není tak vážný, aby kvůli tomu někdo z kapely odcházel.

Jak jste na tom se sólovými ambicemi. Chystá se další projekt jako byla Tomášova Uruguay Cavallery?

Tomáš: Já se už takhle vyblbnul. Teď je na klukách, jestli chtějí něco zkusit.

Milan: Problém je, že každej skládáme písničky do Kabátu a když někdo z nás zkouší dělat sólově, tak se to pořád stejně trochu blíží Kabátům. Musel by to bejt úplně něco úplně jinýho, když už, musel bych nahrát techno, nebo nějakej strašnej hip hop.

Na jaře se po dvou letech znovu vypravíte na turné, jak bude vypadat?

Milan: Vyjet by se mělo v březnu. Budeme mít osm až deset koncertů po krajských městech, potom v létě open air festivaly a kdyby měl ještě někdo zájem, vidělo by se, jestli pojedem i do menších měst.

Tomáš: Taky záleží na tom, kolik dají sponzoři.

A jak se po pauze těšíte na živé hraní?

Milan: Dva roky jsme vlastně nikde nehráli. Snad na jednom motorkářským srazu, kde ale začalo pršet a my po dvou věcech odjeli domů. To je jasný, že po takový době se člověk třese, aby vlít na pódium. Technicky by turné mělo bejt úplně nejdokonalejc zabezpečený. Prostě se buď povede, nebo to všechno krachne.

Desku máte z krku, do turné je daleko, jak teď budete relaxovat?

Milan: Flákali jsme se vlastně celý ty dva roky. Ráno vstanu ve dvanáct, něco sním a buď čumím doma do zdi nebo jdu na pivo. Pro mě je nejlepší relaxací totálná flákání.

Tomáš: My s Oťasem jezdíme na fotbal. Když hrajou Teplice někde poblíž, třeba v Praze nebo Plzni, tak jedeme za nima.

Autor - Veronika Krátká, Lenka Hatašová (foto), Rock Report; listopad 1997

Rozhovor si můžete přečíst v původní verzi v PDF formátu.