Fenomén Kabát - nas*at na inteleguány!

  • Zdeněk
  • Ostatní články
  • 2 283x

Je konec července, venku horko jak u maturity na potítku a já se nalézám ve studiu Sono ve společnosti kompletní sestavy skupiny Kabát. Před pár lety bych si nepomyslel, že se téhle situace někdy dožiju. Ne proto, že bych byl fanoušek, toužící po setkání se svými idoly, ale přesně naopak.

Je konec července, venku horko jak u maturity na potítku a já se nalézám ve studiu Sono ve společnosti kompletní sestavy skupiny Kabát. Před pár lety bych si nepomyslel, že se téhle situace někdy dožiju. Ne proto, že bych byl fanoušek, toužící po setkání se svými idoly, ale přesně naopak - tehdy byl pro mě Kabát nepřítel číslo jedna. Ostatně, je mi úplně jasné, že řada našich čtenářů si bude ťukat na čelo už v momentě, kdy uvidí tuhle kapelu na titulce. Budou to brát jako zradu a že jsme se v redakci asi úplně zbláznili. Vždyť Kabát, to je, jak nedávno napsal na internetu jeden blogger, který je označil za nejhorší současnou českou kapelu, "pravá vesnická idylka, sláma + vidle included". Ztělesnění všeho, co každý městský hudební intelektuál nenávidí! Osobně je vnímám trochu jinak. Postupem doby jsem je tak nějak přestal řešit a akceptoval fakta - Kabát je po Lucii naše druhá nejúspěšnější kapela v porevolučním období. Kabát je prostě fenomén, který stojí za prozkoumání.

Chlapi v práci

Když jsme s fotografkou zvonili na zvonek vyhlášeného studia v obci Nouzov, trochu jsem se obával, co se bude dít. S Kabáty jsem nikdy osobně nemluvil a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec najdeme společnou řeč. Nakonec ale byli docela v klidu - prostě parta pěti mániček kolem čtyřicítky, které si užívají to štěstí, že se můžou velice obstojně živit muzikou. Během rozhovoru působili vyrovnaně a překvapivě i skromně, i když ty dvě hodiny byly málo na to, aby člověk mohl na sto procent vědět, že je to tak i v reálu - tedy mimo zapnutý diktafon. Na Nouzově se ale nesešli kvůli rozhovoru pro Filter, oni totiž zrovna natáčeli novou desku, na které v Sonu pracovali s přestávkami už od února. Postup je v jejich případě velice zvláštní. Nejdřív se nahraje kompletně hudba a teprve potom basista Milan Špalek začíná psát texty. Teprve když je s tím hotov, přichází na řadu zpěvák Pepa Vojtek.

Vzhledem k tomu, že na konci července měl Špalek hotové dva kousky a deska s pracovním názvem Corrida má vyjít už 29. září, člověk by čekal velice nervózní prostředí. Jenomže oni jsou na způsob tvoření na poslední chvíli zvyklí. "Já v životě nenapsal text to šuplíku. Potřebuju, aby to bylo už smíchaný a když si to člověk pustí naplno, tak ono ti to už hodí. Já nejsem žádnej básník, kolem kterého lítaj múzy, my jsme rockeři," vysvětluje svůj zvláštní systém práce Špalek. "Třeba Dole v dole zafungovalo v autě. Sednul jsem do auta a jezdil po Krušnejch horách. Třeba ve čtyři ráno jsem se zvednul strachy z postele a šel se projet, abych něco napsal, protože termín byl už opravdu za rohem." Jejich dlouholetý producent Milan Cimfe mi pouští jen tak pro ilustraci jednu novou píseň - bez zpěvu by člověk nepoznal, že to jsou Kabáti. Rychlá energická věc s moderními kytarami, která by až na poněkud rovné metalové bicí mohla připomenout třeba Queens Of The Stone Age. Její pracovní název byl Trenér a už se k ní dokonce rýsoval i text: "Tak jako hokejovej trenér musí žvejkat, tak mýmu ksichtu nepomůže dávno žádnej make-up." V tom už Kabáty poznávám jednoznačně.

Divá Barča

Tahle kapela je plodem metalové vlny osmdesátých let. Milan Špalek s kytaristou Tomášem Krulichem rozjeli Kabát v roce 1983, hráli trash metal, nosili džísky a bojovali s povinnými přehrávkami před komisemi a také s postupnými odvody na vojnu. Vrcholem jejich kapelového bytí bylo občasné hraní na nějaké té tancovačce. Takhle to šlo vlastně až k první desce Má ji motorovou (1991), která zastihla kapelu ve značně desolátním a neperspektivním stavu. Je to taková doba temna a málokdo ví, že se tehdy skupina málem rozpadla - Josef Vojtek dokonce dostal na čas padáka. "Rozešli jsme se, to je pravda, i když to bylo asi na tři neděle," říká dnes Vojtek a nevypadá na to, že by se mu o tom chtělo zrovna dvakrát mluvit. "Tehdy byla kapela v takovým zmatku, že mi to ani nevadilo. Byl jsem přesvědčenej, že Kabát dál pokračovat stejně nebude." A Špalek dodává: "Byl to fakt chaos. Tomáš šel taky pryč a hrál v Motorbandu, protože my jsme asi na patnácti zkouškách za sebou nezahráli ani tón a vždycky jsme šli radši do hospody. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se povyhazovali navzájem."

Součástí špatné nálady v kapele bylo i to, že příliš dlouho čekala na vydání desky. Ačkoliv měli už podepsanou smlouvu s firmou Monitor, samotné natáčení se pořád odkládalo. "Oni nám říkali že zrovna frčí death metal a že na tu naší srandovní muziku není na trhu místo. Vůbec tomu nevěrili," vzpomíná Špalek. Nakonec ale telefon přece jen zazvonil - paradoxně zrovna u Vojtka doma, protože na nikoho jiného neměl šéf Monitoru Kočandrle číslo. "Já už v tý době v Kabátu nebyl, začal jsem dokonce zkoušet s jinou kapelou. Tak jsem mu řek‘, že volá pozdě a on na to že to vydají jen v případě, že se zase dáme dohromady. Tak jsem šel za klukama a začali jsme zase něco dělat." Má ji motorovou nahráli během sedmi dnů, na obal se nechali vyfotit v prasečáku a závratná dráha kapely byla odstartována. Za přelomovou událost lze brát dnes už legendární koncert na pražské Barče těsně po vydání desky.

Tu noc začal být Kabát opravdu slavný a neobešlo se to bez asistence hasičů a policie. "My jsme hráli na Barče půl roku před tím jako předkapela Autogenu a bylo tam sto lidí. A najednou tohle - přišlo tolik lidí, že nejenže se nevešli do sálu, ale nevešli se ani do tý ulice před sálem. Policajti museli odklánět dopravu, byli tam i hasiči, a dokonce tam nějaký lidi nacpali do antonů a odvezli, protože začali něco rozbíjet. A my z toho byli vyděšení, vůbec jsme nechápali, co se děje - mysleli jsme si, že tam nikdo nepřijde a najednou kolaps v ulicích," vzpomíná Milan Špalek. Desky Má ji motorovou se prodalo čtyřicet tisíc a začalo být jasné, že jejich rychlý a přisprostlý rock’n‘roll a poněkud buranská image prostě budou fungovat. Následující desky Děvky, ty to znaj a Colorado už z nich udělali hotové hvězdy, moc dobře si pamatuju, že skladby jako Moderní děvče znali tehdy všichni spolužáci na základce zpaměti. (jasně: "denně vožralej, denně vožralej!"). Vysoké prodeje, narvané koncerty, jen ti hudební kritici to pořád ne a ne pochopit…

Tanec s Vlčky

Celá devadesátá léta Kabát vydával úspěšné desky a držel si širokou oblibu u posluchačů, ovšem hudebnímu tisku byl trnem v oku. Postupem času už hudební novináři rezignovali i na stíravé recenze a přestali psát o Kabátu celkově. Jana Doležalová, reportérka Reflexu a podle všeho velká fanynka kapely, o tom dokonce v roce 2003 napsala článek s titulem Zákopová válka, který nakonec vyšel pouze na internetu. Vyznění článku bylo jednoznačné - kapela je fenomén, ale novináři si na ni neprávem zasedli a ignorují ji (z citovaných publicistů byl nejvtipnější Pavel Klusák z Týdne: "Mám spíš názor na to, že je u nás o podobnou hudbu tak velký zájem. Říkám si: Vida, tihle všichni půjdou k volbám. Přesto jsem dál pro demokracii.").

Paradoxní však je, že nakonec to byli samotní Kabáti, komu tahle "válka" nejvíce prospěla. "My jsme zjistili, že to, co se píše, vůbec nemá vliv na to, jestli se to fanouškům líbí, nebo ne. Naopak si myslím, že ty negativní reakce od novinářů nám u lidí pomohly," vysvětluje kytarista Ota Váňa. "Lidi byli s náma a o to víc nám fandili, protože ti, co tomu oficiálně jako rozuměj’, tak nám nepřejou. To samý s rádiama - to, že nás moc nehrály, nikdy nemělo vliv na návštěvnost. Pak vidíš kapelu, co jejich písničky hrajou milionkrát za den, ale jsou rádi že mají tři sta lidí v klubu." Na tom je jistě mnoho pravdy, ale ani Kabát není natolik nad věcí, aby jim všechny ty kritiky přece jen neležely trochu v žaludku.

Vojtek: "Jakmile se nám začalo dařit, tak Vlčkové a různý tyhlety o nás psali, že tohle bum čvach se naučí každá opice. A pak za deset let, když jsme dostali prvního Zlatýho slavíka, mi Vlček málem visel na krku a říká: "Já jsem vám vždycky věřil..." A já na to: Vy, pane Vlčku? Vždyť vy jste nás pomlouval jako první! Tak co tady kecáš, ty šašku!" Postupem času se ale vztah médií ke kapele přece jen změnil. V posledních letech už je i novináři přijali a po vydání alba Dole v dole (2003) byli najednou všude a dokonce dostali i Anděla za desku a kapelu roku. Taková rehabilitace po letech. "Je fakt, že teď už si na nás tolik nedovolej," říká Vojtek.

"Teď už jsem v pozici, kdy se nemusím nikoho doprošovat. Novináři volají sami, takže já řeknu: "Vy jste o mě napsal nějaký píčoviny, tak mi polibte prdel. Já vás mám tady na seznamu a už s váma neudělám ani čárku." V tu chvilku si oddychnu, že asi nečetl některé moje dřívější články a nebo si zapomněl poznamenat jméno… Ota Váňa pak k tomuto tématu přidává historku o redaktorce Českého rozhlasu v Ústí nad Labem, která byla údajně vyhozena svým šéfem za to, že si do nedělního vysílání pozvala kapelu na rozhovor.

Nejsme jaderný fyzici

Proč vlastně Kabát tolika lidem vadí? Hodně jsem nad tím přemýšlel a došel k názoru, že v tom nehraje až takovou roli samotná hudba (sice jednoduchý, ale dobře vymyšlený stadionový rock’n’roll) nebo texty (i když to pořád nejsou žádné hluboké výpovědi, doby ožraleckých halekaček už jsou dávno pryč), ale spíš celková pozice Kabátu a hlavně to, co tahle kapela ztělesňuje. Jedna sorta jejich odpůrců se nemůže smířit s tím, že se do pozice naší nejúspěšnější kapely vyšvihla parta ex-zábavových metaláků z Teplic. A ta druhá nenávidí ani tak je, jako spíš životní styl, který reprezentují. Snažil jsem se z Kabátu dostat, jak tohle vnímají oni sami...

Uvědomujete si vůbec, že svým způsobem skoro rozdělujete republiku?

Vojtek: Jakože jak může takovej vesnickej popík vyprodávat hokejový haly? Hele, lidi furt něco řeší, přitom my nikdy nic neřešili - my si hráli, co nás bavilo a děláme to dodneška. V tom máme výhodu proti kapelám, co chtěj’ bejt hrozně slavný, nevypínaj’ MTV a snažej’ se podle toho hrát. Pak na ně ale nikdo nepřijde, protože každej po dvou tónech pozná, že to není z nich, že to není upřímný.

Špalek: Jsou lidi, který ti řeknou, že Kabát je po lopatě. Ale to jsou lidi, který si to neposlechli. Je to po lopatě, ale nikdo nemůže říct, že to úplná tupost.

Vojtek: Mně se taky nelíbí Björk, ale nepomlouvám ji. Proč bych to dělal? Je to její styl muziky, tak ať si to dělá. Každej má jinej způsob vyjadřování - někdo je inteligent a myslí si to i o sobě, tak bude dělat muziku, kterou my nepochopíme, protože my o sobě netvrdíme, že jsme nějaký jaderný fyzici.

Mně ale zajímá, jestli vám dochází, že třeba i spousta našich čtenářů nám bude mít za zlý, že píšeme o Kabátu?

Špalek: No jo, to jsou ty, jak my říkáme, inteleguánský kluby lidí, který to prostě nezkousnou. Nechápou to, nebo to mají jinak, nebo mají nacvičenou nějakou pózu a ten člověk pak nemůže říct svýmu kamarádovi, že si poslech’ Kabát, protože by u něj klesnul.

Vojtek (trochu vytočeně): A pro koho vy jste časopis? Pro mladý lidi, že jo? A jaký mají dneska ty mladý životní styl? To by mě fakt zajímalo, protože já mám devatenáctiletýho kluka a nejsem schopnej ho pochopit… Kde ten smysl jako hledaj? My jsme to měli jasný. My jsme poslouchali bigbít, chodili na pivo… A co dneska dělaj mladý? Já to nechápu, seděj u počítače.

A vy si uvědomujete, že jste tím symbolem tzv. typického Čecha?

Špalek: Tak asi jo… Když přijdeš do jakýkoliv vesnický hospody, tak v jukeboxu hraje Kabát nebo dalších x symbolů jako Landa nebo Tři sestry. Takže to tam hrne a jasný, že se tam nepouští třeba Tata Bojs.

Vojtek: No tak aspoň jsme nějakej symbol… Čeho symbolem jsou Tata Bojs?

Špalek: Jsou to prostě dvě sorty lidí a já jsem rád, že nás poslouchá alespoň ta jedna. Prostě to tak je a jsou lidi, u kterých mi vůbec nevadí, že mě nechápou. Pro ně je to prostě takový razítko: Kabát - pivní a nazdar!

Nejste někdy tou nálepkou pivní kapely unavení?

Krulich: Vypadáme unaveně, jo?

Váňa: Ale mě teší, když jdu na hokej do Sazky a hrajou tam naše písničky… Jsme prostě česká kapela, je tam dvacet tisíc pivařů, dívaj se na pěknej hokej, k tomu hraje Kabát - to mi připadá naprosto v pořádku.

Jaký máte dneska vztah k těm alkoholovým hymnám typu Žízeň? Chlast přece jen není zrovna neškodná záležitost…

Špalek: Žízeň je fór, normálně zhudebněnej vtip... To by musel každej přemejšlet nad každým slovem, jestli tím náhodou neovlivní špatně mládež. Já myslím, že naše texty nenaváděj k ničemu špatnýmu. Připadá mi, že píšu o věcech , který jsou normální a správný, protože takhle to mám v palici. Jedinej, kdo přestřelil a měl bejt cenzurovanej, byl Hitler, ale jinak pohoda.

Vojtek: Když ale mluvíš o hymně… Já si myslím, že furt je lepší, když si to lidi vyberou sami, než když jim to někdo vnucuje. A do tý hospody by šli i bez tý písničky - i kdybychom nikdy nenapsali Žízeň, stejně tam budou sedět. Hele, jednou jsme si v autě na šňůře koupili elpíčko Matušky a to je jenom o chlastu a o ženskejch. Je to sice tak zamotaný, že to vypadá jako neškodná písnička, ale on tam pořád jen jebe a chlastá.

Špalek: A nebo všechny dechovky, ty jsou taky jen o chlastu!

Váňa (pobaveně): Nebo ty si myslíš, že kdybysme přestali hrát, že jako klesne spotřeba piva, jo?

Pojízdná továrna

Nová deska Kabátu teprve vyjde, ale i dopředu se dá celkem s jistotou předpokládat, že to opět bude v rámci české scény besteller. Vzhledem k tomu, že hrají na jistotu a rozhodně nebudou hazardovat se svým postavením jakýmikoliv experimenty, budou se jistě pár dalších let držet na vrcholu. V jejich případě už totiž není moc kam stoupat, cílem jejich současné mise je udržet se tam, kde jsou. Zatím poslední desky Dole v Dole se prodalo devadesát tisíc kusů, bestofky Suma sumárum dokonce téměř sto padesát tisíc. Jejich zatím nejúspěšnější turné z roku 2004 navštívilo přes sto osmdesát tisíc fanoušků - návštěvnosti jednotlivých štací neklesali pod patnáct tisíc, což znamená, že na každé jejich vystoupení, přišlo zhruba tolik lidí, co na festival Rock For People. Snažím se z kapely vymáčknout, jaký je to pocit hrát na narvaném stadionu, kam přišli jenom lidi na ně, protože to je něco, co mnoho místních hudebníků nezažilo a jen tak nezažije. Oni ale místo heroického plácání po zádech mluví překvapivě hlavně o zodpovědnosti. "Je to samozřejmě větší euforie, když je tam dvacet tisíc lidí než tři sta, ale ten koncert musí být vždycky stejně dobrej. Nesmí to bejt: "Tady je jen tři sta lidí, zahrajem půl hodiny a serem na to," říká velice vážně Pepa Vojtek. "Je to taková pojízdná továrna, vždyť s náma jede sedmdesát dalších lidí, takže ta zodpovědnost je velká. A když jdeme na pódium, soustředíme se hlavně na to, co budeme hrát."

Plné haly neberou jako samozřejmost, dodnes mají zažitý rituál nakukování před koncertem do sálu s hláškou "ani noha, viď?". Vojtek: "My se bojíme, aby nebyl o nás pravdivej ten vtip, jak jde známej zpěvák po mostě a přijde k němu chlap a říká: "Tvojí desku mám." A zpěvák na to: "Jo, tak to seš ty!". Kabátům se velice vyplatila změna koncertní strategie v druhé polovině devadesátých let - vyměnili management a společně s novou agenturou Pink Panther se rozhodli místo víkendového objíždění kdejakého městečka (jednu dobu hráli i sto koncertů ročně) pro ucelená turné po větších městech a s velkou výpravou. A ten risk vyšel. Takový model s sebou ale na druhou stranu přináší mnohem méně koncertů a je otázka jestli se pak kapela nezačne trochu nudit. "Tak přes zimu se člověk trochu nudí, ale zase to není, že bysme se jako velký zahraniční kapely rozjeli každej do jiný země. Jsme pořád v kontaktu, pořád si vymýšlíme různý oslavy… Pak taky máme různý aktivity, který nejsou tolik vidět. Teď v červnu jsme hráli pro vojáky v Kosovu a bylo to fakt mejdlo obrovský. Když ti tam tancuje irskej plukovník pogo a pak ti vleze na pódium, tak to je zážitek. Ten plukovník se pak ptal našeho manažera, o čem zpíváme, a protože manažer neumí moc anglicky, povídá: "Alcohol…" A ten plukovník na to jen: "Yeees!

Rád bych z nich vytáhl nějaké pikantnosti z hvězdného života na vysoké noze, ale oni se tváří, že nic takového ani neznají. Za hvězdy se nepovažují, protože "v Drážďanech už nás nikdo nezná", v požadavcích do backstage prý mají jen vody a pivo, kalí vždycky až po koncertě, během turné ochotně chodí na rozhovory a autogramiády a ochranku mají jen na to, aby jim v případě tlačenice udělala cestu. O hubu šlo prý jen jednou a to v roce 1994 ve slovenském Martině. "Zahráli jsme asi tři pecky a začalo se bortit pódium, protože ho místní blbě postavili," vzpomíná Tomáš Krulich. "Hurvajs už začínal ujíždět s bubnama někam do prdele, tak jsme zalezli na šatnu, protože se prostě nedalo hrát. No a když pořadatel ohlásil, že je konec, tak se to rozjelo… Tam to bylo tak hustý, že se musela zavolat armáda, abysme vůbec prošli do auta, protože na nás lítaly šutry." A Špalek dodává: "Oni na nás řvali, ať hrajem a my jim říkali, že to nejde, protože spadlo pódium a nejde elektrika… A oni na to: "No, to je vidět, jaký jste hvězdy."

Pointa?

Pointu po mě nechtějte. Možná jste na závěr čekali nějaké rozhřešení, jestli teda Kabát nenávidět, a nebo je konečně začít respektovat, ale to já za vás nevyřeším. Po dvou hodinách ve společnosti téhle kapely jsem si sám za sebe ověřil, co jsem vlastně čekal - největší českou rockovou kapelu má tahle republika přesně takovou, jakou si zaslouží. Tohle není produkt žádného marketingového prohnaného mozečku, to se jen parta chlápků trefila do toho, co se lidem u nás líbí. Plus si k tomu samozřejmě připočtěte profesionální přístup, štěstí na dobrá rozhodnutí a vyrovnanou partu, která spolu dokáže i po letech fungovat. "Nás drží pohromadě humor - my ho totiž máme stejně jednoduchej a zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by ho měl jednodušší než my," směje se Milan Špalek.

Mimochodem - unikátní postavení téhle kapely ilustruje i skutečnost, že mají rekordní počet revivalů. Waťák, Tabák, Karát, a mnohé další. Všechny tyhle kapely se vezou na tom, že originál koncertuje poslední dobou málo a tak je poptávka pořád velká. Praví Kabáti z toho mají legraci. "My ani nemůžeme víc jezdit, protože pak nebude nikdo věřit, že jsme originál… Oni nám vyžíraj kšefty, tak musíme jezdit ty staďáky," žertuje Pepa Vojtek. Přebíjí ho však Milan Špalek ze svou neuvěřitelnou historkou: "Mně se stalo, že jsem byl na Berounce chytat ryby a šel jsem do hospody na jídlo. Na pódiu se chystala nějaká kapela a když jsem si dojídal guláš, přišel za mnou číšník a: "Tak mladej, zvedáme se a padáme, tady začíná zábava… A nebo si zaplať vstupný." Tak jsem se ptal, kdo tam hraje a samozřejmě - Kabát revival!"

Vojtkovy hlášky:

Na fanouškovském webu www.kabat-fans.cz evidují koncertní hlášky Pepy Vojtka, kterými uvádí jednotlivé písničky. Ty velice dobře ilustrují humor kapely, jenž je jejich fanouškům tolik blízký. Tady je pár z nich:

Každej má nějakou úchylku. Někdo hulí, někdo fetuje ve tvrdym a já PIJU JÁ, PIJU RÁD. A kdo nepije není Čech. Nebo je to jinak?
Jdu na západ, čili do Plzně. Jdu na východ, čili do prdele. Jdu na jih, čili nevim. A jdu NA SEVER.
Teď si dáme něco starýho. V tej době spousta z vás tahala po Václaváku kačera a věděli hovno o tom, kdo je to Kabát. ÓDA NA KONOPÍ.
V osmdesátým osmým nás nezastavili zasraný komunistický pohlaváři. V devadesátých letech nás nezastavili zasraný kritici ze svýma zasranýma kritikama. A vim, že nás dneska nezastaví nějakej zasranej déšť a bude tu CIRKUSOVEJ STAN.
Nebojte se, nebudeme vás dlouho zdržovat. Tady je takovej zvyk, že ve dvanáct se to tu zavře a je konec. Některý jdou domů, ten kdo může jde souložit. Ale to se nás netýká, protože MÁME OBĚ RUCE LEVÝ.
Celou dobu, co hrajeme, tak o nás kritici, ti zbyteční lidé, píšou, že hrajeme o chlastu. No a vo čem by jsme asi měli hrát? O limonádě? Taky prej hrajeme o drogách. Ale že hrajem taky o ženskych, to nepíšou - BÁRA.
Kde jsou ty doby, kdy jsme tři dny chlastali a jeden den se léčili. Dneska chlastám dvě hodiny a čtyři dny je mi blbě. Snad jednou VŠECHNO BUDE JAKO DŘÍV.

Autor: Radek Bureš, Filter; září 2006.

Zde si můžete článek přečíst v původní verzi v PDF formátu.