Dobře se hraje! Je ovšem nutno uvést na pravou míru titulek. Nikdo z teplických mi nehodil lano; myslel jsem to z pohledu toho, že jsme s Dolores Clan dostali šanci v roli předkapely projet republiku s letos patrně nejmonstróznějším cirkusem. A protože nejenom technické, ale i ostatní zabezpečení se vymykalo průměru, domluvili jsme v Muzikusu, že jako insider vynesu cosi postřehů.

Rovnou musím říct, že tahle reportáž se příliš mnoho nedotkne nástrojovky ani kytar ani typu trsátek a popis megalomanského PA a světelného parku odbudu precizním souhrnem přímo od zdroje, tedy firmy T Servis, na kterémžto bych si, psát ho sám, definitivně vylámal zuby. Raději než techniku bych popsal organizaci a systém chodu celé mašinérie, systém který bezchybně fungoval a díky němuž zbývala na muzikanty jen ta libá část jejich obvyklých činností, tzn. hraní.

Pánové z Pink Panthers tady neponechali nic náhodě a převzali systém světově ověřený. To je víc než pochopitelné a rozumné, pokud si uvědomíte, že byste měli tak jako oni jedenáctkrát (v tolika městech se hrálo) riskovat naštvání cca 10-20 tisícovek lidí kvůli nějaké organizační hlouposti. Kromě místně najímaných bedňáků vybudovali team sestavený ze sehraných skupinek profesí - a teď ať mi cechy prominou, budu je zvát po svém: voziči kamiónoví všeho, stavěči pódia, lidé od světel, lidé od zvuku, lidé od pódiového aparátu a pak již takové výběrové specialitky, které odlišují obvyklou lokální třídu v pořádání koncertů (pracovně-fotbalově nazvu divizí) od té třídy světové (tedy první ligy); catering, produkce a veledůležitá funkce stage managera.

Prvním axiomem, nutným pro bezchybný chod takovéto fabriky, je to, že se naprosto důsledně dodržuje časový rozvrh. Všeho! Od stavby pódia po délku trvání zvukovky. Druhým je, že každý ví, co je jeho úkol, je za něj přímo zodpovědný a nemíchá se iniciativně do práce druhým. Jednoduše a snad úplně nejlépe to asi popíšu prostým příkladem, reportáží ze dne, kdy jsme jeli na první koncert z řady.

"Na místě vás čekáme ve 14.00," vzkázala nám ústy našeho managera telefonicky produkce "nástrojovka z pochopitelných důvodů vaše vlastní." Bereme tedy technika a šoféra, nakládáme své krámy a jedeme na výpravu. Když dorazíme na místo, z jednoho z karavanů k nám nastoupí produkční, opatří nás kartičkami, opravňujícími k úplně volnému vstupu kamkoliv, tzv. backstage pass, dokonce se jménem naší kapely! Pýcha nám dme hrudě nepředstavitelně. "Pečlivě je opatrujte, jiné vám nevydáme," praví produkce. Ještě jednou tedy prověřím poutko kalhot, k němuž jsem cennou kartu přiuzloval.

"Váš je tamten karavan a jakékoliv organizační potřeby řešíme v karavanu produkce nebo na tomhle mobilu," dodá. Přestáváme se cítit jako odstrčená předkapela. Skoukneme karavan; je pěkně polepený naším jménem, což opět hojně fotografujeme. Co se nám zpočátku zdálo jako nějaká náhoda, opakováním se stvrdí jako pravidlo. V karavanu máme vždy nachystané bublavé i nebublavé vody... Prima, docela si zvykáme. Jen ty postele jsou na mě moc krátké...

Ještě než jsme se dostali k pódiu, postavil se nám do cesty catering (takový šikovný stan, kde se dá pořídit jídlo a pití) primárně určený pro servis pomocnému personálu. Všichni, kdo se ochomýtají kolem stage, mají pěkně pro pořádek kartičky, na nichž jim catereři kleštěmi od průvodčího vycvakávají odebranou snídani, svačinu, cokoliv... Je vidět že odbory a zákon zmůžou hodně. To se promítá například i do toho, že v cateringu není k dispozici žádný alkohol. Pro hochy, co se promenují šestnáct metrů nad zemí v konstrukci pódia, je to jistě nutné preventivní bezpečnostní opatření, pro nás muzikanty však velmi těžké omezení; pivo si musíme obstarávat jinak a pašovat ho přes zátarasy. (Taková poznámka pod čarou. Abyste nemuseli opustit zákulisí a mohli pěkně poskytovat výkon, tak se na menu tohohle občerstvovacího stanu objevují i velmi kuriózni položky, namátkou třeba opalovací krém... ono 12 hodin na slunci bez namazání by mě taky spolehlivě odrovnalo...)

Tak teda jdeme dál, kupujeme nějakou limču a v tu chvíli nás odlapne další člověk. "Čau mládenci, jmenuju se Xxx a jsem tady stage manager," praví a podává nám ruku, "budu vám určovat časy, kdy půjdete na pódium, kdy a jak dlouhá bude zvukovka. Všechno, co budete potřebovat na pódiu, směrujte na mě," doplňuje s úsměvem. Na takového "pokérovance" docela slušný chlapík (hahaha) - říkáme si a hned připisujeme produkci další bod v žebříčku opečovávání. "Jste první předkapela, jdete na zvukovku poslední" pokračuje, "čekáme vás na pódiu v 15:30. Teď vyložíme nástrojovku." Na jeho pokyn se k autu seběhnou bedňáci a kompletně všechno nám z Citroena vynesou po strmých rampách na pódium. Super, nosit krámy mě baví ze všeho nejmíň!

Pak začneme stavět nástrojovku. "Kabátí věci" jsou už na místě, nazvučené, přeházené plachtama a na zemi označené pro jistotu páskou, kdyby někdo s něčím náhodou pohnul.

Pódium je fakt obrovské, i s již instalovaným aparátem hlavní kapely dostatečně hluboké, navíc s výběhy do stran, před bedny. A ta podlaha! Žádná dřevotříska, která se běžně používá i na zdánlivě honosných pódiích, a která se při skákání rozvlní jak moře za bouře, s níž se ve filmu pral George Clooney. S prostorem tedy problémy nebudou! Konečně pořádně užijeme vysílačky...

Jdeme stavět, a protože ani my nechceme riskovat zbytečné kolapsy během koncertů, tak máme svého technika, čímž se fáze naší stavby pěkně zrychluje. Kromě toho na pódiu mimo zvukaře monitorového mixu jsou nám k ruce i dva technici, kteří dle přání a našeho technického listu všechno prodrátovávají, tahají 220 atp. Připisujeme další body, opravdu veliké, protože oproti naší zkušenosti, kdy jsme na jaře předskakovali Limp Bizkit, se nám tady všichni věnují, jak to jen jde a nijak nesmyslně nás neomezují, co se týká např. množství vstupů, které potřebujeme. Odposlechy jsou nádhera! Odposlechových cest je zdánlivě neomezeně, takže jsou nám dopřány i specialitky: já i zpěvák Noid si do našich bezdrátových mašinek necháváme posílat l.i.b.o.v.é. dvoukanálové (!) mixy; v mém případě celou kapelu bez kytary jako jeden kanál a kytaru jako kanál druhý (během koncertu si pak sám na boku vyrovnám poměry).

Zvuk na pódiu byl tedy velká pohoda; než nás stage manger odvolal, obvykle jsme měli čas nejen na precizní nazvučení nástrojů, ale i na projetí podstatné části repertoáru. ;) Co se týká zvuku, jediné omezení, pokud je mi známo, bylo jen na hlavním mixu, tedy zvuku, který jde do lidí, a to v jeho omezené hlasitosti. Je to ale normální, a předkapela prostě nikdy "netlačí" tak, jako hlavní hvězda. Po našem nazvučení už na pódiu prakticky nemá kdo co pohledávat, stage manager všechny vypakoval a jako poslední nastoupil, teď se držte, úklid! Jo, zpětně je to jasné, to fakt při poskakování při hraní oceníte, že nekloužete, že neklopýtáte po prachu a kamínkách, opadaných z pohorek bedňáků, nebo že se neprojíždíte na rozlité kole... Detaily tvoří celek!

Pak už TO přijde. Lidi pod pódiem, my v karavanu. Stage manager nás pořád bedlivě sledoval, abychom se mu nějak nerozprchli. "25 minut do začátku, mládenci," oznamuje nám vesele po poradě s vysílačkou, a tak pokračuje dál každých pět minut. Že by to člověka trošku neznervózňovalo, tak to nemůžu říct.... Osm deset minut před úplným začátkem nás vždy vyštval na zadní stranu pódia a odpočítával minuty. To už nám dal náš technik do rukou doladěné kytary, povypínal standby na aparátech a my si s klukama dali poslední "check". "Mládenci, 2 minuty, ... 30 vteřin, ... jdeme na to." Jestli vám to zní jako pohádka, tak to fakt není. Z celého tohohle příběhu vyplývá pouze to, že když se chce, tak to jde, a to myslím i u nás, v ČR. Takže teď, dámy a pánové, aktivní muzikanti, srovnejte tyhle zkušenosti se svými a dle toho jednejte! Atakujte pořadatele, nedejte jim času vydechnout. Důstojné podmínky pro veškeré muzikantstvo, to by mělo být naše bojové heslo! ;)))

P.S.: Závěrem přece jen malinko k té nástrojovce. Byl jsem opravdu překvapen a zklamán, že pánové nepoužívají sedmistrunky, takže jsem se mírně ofrňoval nad vesměs hustě ohranými muzejními typy kytar, které ale k chtěnému zvuku pasují jak příslovečný hrnec na pozadí. Ovšem opravdu mě překvapily nové kytary firemní značky "Dole v dole"... nekecám, normálně tam byla zalakovaná intarzie v hlavách ;). Jim Marshall by měl radost, neboť co se týká kytaristů, dalo se hovořit o úplné a definitivní hegemonii téhle značky; a to jak u hlav, tak i boxů a komb. Jedině snad lampový basový Ampeg se z toho pokoušel nějak vytrhnout. Pastiček, rozuměj efektů, bylo na pódiu skutečně poskrovnu, nějaký nakopávač zvuku a pak jen kvákadýlko od Dunlopu. Absolutní absence MIDI. Vidíte, a já si myslel, že žádný kytarista bez toho nemůže žít... Já tedy určitě ne!

TECHNICKÉ ZABEZPEČENÍ
GS (20 x 12 x 12 m) + P.A.WINGS počet kusů
Slick Super Beam 240 x 91 x 61 cm 28
Slick Nova Beam Tower 100 x 50 x 50 cm 72
Slick Folding Truss 240 x 61 x 61 cm 10
Střešní prvky plus vlastní zastřešení 20 x 12 m 1
Jezdec, základna, klobouk 6
El. motor 1 t Verlinde 6
El. ovladač pro motory Verlinde 1

Zvuk
L'ACOUSTICS
V-DOSC ELEMENT 3 way loudspeaker WST 30
dV-DOSC ELEMENT 2 way loudspeaker WST 6
SB 218 subwoofer 2x18" 26
ARCS 2 way loudspeaker WST LF 15+LF1,4 line array 4
115FM - 2 way wedge monitor 13
používají se zesčilovače L'Acoustics LA 48a 2x2300W a L'Acoustics LA 24a 2x1500W

ZAVĚŠENÍ
El. motor 1 t Verlinde 8
El. ovladač pro motory Verlinde 1

F.O.H. CONTROL
Midas Heritage 2000/48 1

DRIVE RACK
Lake X-over 2
Summit Audio DCL 200 1
Intercom Axxent MS 100 1

INSERT RACK
Furman PL+ 1
DBX 160 2
DBX 166 1
BSS DPR 402 3
Drawmer DS 201 5

FX RACK
Furman PL+ 1
T. C. Electronics 2290 1
Roland SDE 3000 1
Yamaha SPX 2000 1
Yamaha SPX 990 1
Lexicon PCM 91 1
Eventide H3000S
Sony CDP - D11 1
Sony MDS - E12 1

MONITORS CONTROL
Allen & Heath ML 5000/48 1
MONITOR RACK 1
Furman PL+ 1
Klark Teknik DN 360 5

Světla
Martin MAC 600 20
Clay Paky 1200 Stage Zoom Spot 20
Citycolor/Colorway 12
Atomic strobo 6
Reel FX DF 50 Hazer 2
High End F - 100 2
Reel FX Fan 2
Avolites Sapphire 2000 1
El. motor 1 t Verlinde 6
El. ovladač pro motory Verlinde 1

Zdroj: muzikus.cz - 18.11.2004