Když se bubeník teplického Kabátu, Hurvajs, pozorně rozhlížel po reklamních billboardech a možná tak trochu přemýšlel o tom, jak se na nich bude vyjímat jeho obličej z chystané nové desky (to mu ale podsouvám, abych dosáhle pointy), zarazil jej všudypřítomný slogan Go Ježíšku Go.

Když se bubeník teplického Kabátu, Hurvajs, pozorně rozhlížel po reklamních billboardech a možná tak trochu přemýšlel o tom, jak se na nich bude vyjímat jeho obličej z chystané nové desky (to mu ale podsouvám, abych dosáhle pointy), zarazil jej všudypřítomný slogan Go Ježíšku Go, kterým společnost Eurotel lynčovala všechny, kteří se nezařadili mezi moderní lidstvo a nepořídili si dosud mobilní telefon, pokud možno eurotelské sítě. Hurvajs zřejmě zakýval hlavou, jako to udělali policisté, duchovní a kapři v povedené televizní reklamě, a svitl mu nápad. Nové album jeho mateřské kapely, které vznikala přesto, že se všeobecně očekávala kompilace největších hitů, budiž odpovědí eurotelské reklamě. Namísto Ježíška, jehož bylo v posledních týdnech všude nechutně dost (nevím ale, jestli si to myslí i Hurvajs) dostane prostor ´ten dole´. Satanáš. Nápad pojmenovat poslední album Go Satane Go přišel od bubeníka Hurvajse. Stačí se přece kolem sebe pozorně dívat.

Go Satane Go je dílo, které bude jistojistě mnohem více diskutované než předešlá alba Kabátu. Osobně se domnívám, že se o jeho kvalitách a přesvědčivosti budou fanoušci přít stejně, jako se přeli v případě Země plná Trpaslíků v roce 1995. Ani tehdy na kolekci nebylo tolik tutovek na první poslech, jak jsme tomu byli od Kabátu navyklí. těsně po prosincovém vydání nového počinu jsem se setkal s naprosto rozdílnými názory. Na jedné straně vévodilo ono zlověstné ´nic moc´ (podotýkám, že ten názor vyslovovalo zvláště ženské spektrum příznivců), na straně druhé se blýskalo s ´co děláte, vždyť jsou na ty desce dobrý písničky´. Tam vládli muži, kteří se buď již dávno spokojili s tím, že Kabát pozbývá strojené tvrdosti a nahrazujeji přirozenou živelností, anebo se stali příznivci formace až tehdy, když se definitivně zbavila nutnosti probíjet se k posluchači skrze vulgarismy.

Poslední album je ovšem z jedné strany v diskografii Kabátu zcela dokonalé. Skupina se na něm prodrala ke zvuku, za který by se nemusely stydět ani spolky z oblasti na západ od Rozvadova. Přestože Milan Špalek zve v nejchytlavější skladbě počinu spíše na sever (ta písnička se jmenuje Na sever a má nejzdařilejší text ze všech), Kabát polehoučku a zcela nevědomě kráčí mezi formace, které si vymlátily místo v leckteré německé aréně. Technická dotaženost snímku umožnila vedle sebe postavit jak dětský sbor Ventilky v úvodní Sníh padá sníh (Kabát s ním spolupracoval již na minulé desce), tak samotného Satanáše v Go Satan Go, Milana Špalka v tradiční baladě stárnoucího milovníka, Ohroženej druh, i country nápěv závěrečné Rio Grande (Ta co tančí s vlkem). Nejsem si ale jist, jestli právě závěrečná skladba je ona ´legrácka´, o které Špalek mluvil při křtu - nekřtu na začátku listopadu v pražském Futuru, kdy se ještě nevědělo, jak vlastně album v závěrečné podobě dopadne. Spíše se přikláním k názoru, že Kabátu prostě country hudba imponuje, a proto se rozhodl zcela svobodně a bez tlaku kohokoliv vlípnout jednu takto laděnou kompozici na novinku.

Přes všechny klady kolekce je ovšem neoddiskutovatelný fakt, že je z ní patrná uspěchanost, kterou lze předpokládat s vědomím, že měsíc před vydáním nebyly k dispozici všechny texty a nebylo ani jasné, zda přinese tradiční odlehčení či nikoliv. Špalek hovořil o tom, že některé texty rád zadá svým přátelům a spolupracovníkům. Nejčastěji se skloňovalo jméno Tomáše Hajíčka z Krucipüsku, který se již v minulosti podepsal pod taškařici Boogie českýho šifaře (album Čert na koze jel) či Mám obě ruce levý z předešlého MegaHu. Nakonec z toho sešlo a nevím, do jaké míry hrála roli skutečnost, že Špalek ztratil na Hajíčka telefon. Všechny texty na albu nachystal sám a ukázalo se, že přes přirozený vtip, šarm a schopnost lehce se vykroutit z mnohdy nepříjemné nutnosti zrýmovat kvůli zpěvové lince ten či onen moment díla, přece jenom posunul laťku své dosavadní práce o kousek níž. V jeho slovech postrádám více tradičního vtipu a pointu, kterou leckde prostě nejsem schopen objevit. Kvituji ale s povděkem, že už na několika předešlých počinech Špalek ustoupil od laciných vulgarismů a zaměřil se při chytání ryb více na příběh či vtip. Traduje se totiž, že Milan Špalek je vášnivý rybář a většinu textů vymýšlí u rybníka. Navíc na Go Satane Go vulgarismy nejsou. Když už je na ně cítit náběh, jsou uťaty - jako v případě konce úvodní Sníh padá sníh, kde kdosi deklamuje ´Ach, milé děti, já mám vás tůze rád. Poslední dobou mě začínáte…´. Nevyřčeno.

Špalek je vůbec neodmyslitelná osobnost. Go Satane Go je nejenom jeho prací coby textaře a tedy ideologa, Pod tři skladby se podepsal i jako autor či spoluautor hudby. Fušuje do řemesla kytarovému dvojbloku Tomáš Krulich - Ota Váňa, který si tvorbu hudebních nápadů v kapele přivlastnil a projevil se i na posledním počinu. Z jejich postupů je patrné, kterak oba respektují blues a úderný kytarový riff. Jím začíná drtivá většina písní na desce. Zatímco Krulich je nekompromisně úderný a riffově jednoznačný, upřednostňuje čitelnost skladby hned od začátku, Váňa se na novince dobral i několika pozvolnějších poloh. Podepsán je pod úvodní koledou Sníh padá sníh, coby spoluautor pod volně plynoucí a hitem ´páchnoucí´Na sever a také pod sentimentálním ohroženým druhem, ve kterém se pěvecky rozněžnil Milan Špalek stejně, jako v minulosti v příjemné Baladě o špinavejch fuseklích (Čert na koze jel). Osobně považuji Ohrožennej druh za pokračování zmíněné balady a nedivil bych se, kdyby se na Go Satane Go objevila pod názvem Balada o špinavejch fuseklíchII. Považte - ´Na skále stojím jako blázen v teplým dešti/A chtěl bych zpátky všechny rány co jsem dal/Málo se bojím, stačí krok a můžu letět/Někam pryč a ještě kus dál…´(Ohroženej druh) a ´Je ráno musím jít a její oči vlaky jsou/mý pravdě nevěří, protože jí všichni lžou/lehám si pod obraz a někdy se tam cejtím sám/sou na něm havrani, co letěj asi někam dál…´(Balada o špinavejsch fuseklích). Jako by jeden text navazoval na druhý. Vzpomeňte si na příběh Balady o špinavejch fuseklích.

Stejně jako na předešlém dílku MegaHu, i na tomto hostuje cellista Olin Nejezchleba. Jeho nástroj zní v lechtivě vzrušující Na sever, zřejmě jediné skladbě, kterou si lze na počinu oblíbit na první poslech. To u Kabátu není zvykem. bývalo jich na deskách více, legendární Děvky ty to znaj byly hitové od začátku do konce. A působilo to i na muzikanty. Po recenzi MegaHu mi trochu poškorpený Aleš Brichta sdělil, že na té desce je podle jeho názoru mnohem více tutovek, než jsem byl s to vystopovat. Možná měl pravdu. Mimochodem, největší spor jsme vedli o skladbě Bruce Willis. Brichta ji považoval za jednu z nejpovedenějších a v ohledu divácké akceptace nejjasnějších. Pro mě byla snadno uchopitelná od prvních chvil, aby šla pořád dolů s jednoduchým refrénem. Hitem se ale stala, když už ji hodnotíme podle toho. Pamatuji si, jak ji předloni v listopadu poslal z pódia pražského zimního stadionu Štvanice zpěvák Josef Vojtek sobě objevené Sabině Laurinové. Potěšilo mě, když jsem ty dva nedávno viděl stále spolu. Třeba za to ten Bruce Willis může.

A ještě jeden postřeh. Na albu MegaHu byly tři skladby, které začínaly prakticky totožnou bicí linií (Šaman, Chaňa s Rylou, Prdel vody). Na novince, nepočítáme-li hajtku v Rodinným tanku a Ber, není jediná. Kapela se od jasného důrazu na rytmus odebrala ke vzpomínanému kytarovému riffu. I v tom je maličká změna, která na první poslech není evidentní. K tomu se ještě Kabát snaží neopakovat, byť jsme se s Tomášem Krulichem vloni shodli, že to není vůbec jednoduché. Místo, kam se kapela po letech dostala, je jasně vymezeno. A Kabát ví, co na tom místě hledá.

Cesta Kabátu ke slávě a výsadnímu postavení ve stáji vybíravé vydavatelské společnosti Monitor-EMI nebyla ani trochu přímočará. Tepličtí v žádném případě nevypadli z vymyšleného podhoubí jako rychlokvaška. S místními teplickými úřady, které je skutečně neměly v lásce, bojovali od čtyřiaosmdesátého roku. Tenkrát na káře táhli razantní thrash metal tak, jak to dělaly americké party z Bay Area. Když se v pětaosmdesátém roce tehdejší Vojenské správy rozhodly povolat většinu Kabátu do zeleného (předesílám, že před revolucí byla vojenská služba povinná a neexistovalo tolik možností, jak se jí vyhnout), úřady si oddechly. Tři roky neexistence prožily v klidu a míru, ovšem v osmaosmdesátém k nim Kabát opět přibyl a zlobil stejně jako předtím. Není nutno kapele nasazovat přívlastek revoluční. Její neposlušnost spočívala v neobvyklém životním stylu, který definoval thrash metal. Měli dlouhé vlasy, měli spoustu přátel a často měnili obsazení. Když se 1. května 1988 nový Kabát (který od té doby funguje v nezměněné sestavě) sešel, aby s vážnou tváří promyslel, kudy se bude nadále ubírat, bylo evidentní, že thrashmetalová škatulka je mu málo. Svůj styl pojmenoval ´českej hašiš říznutej severočeským rock´n ´rollem´a snažil se zpřehlednit agresivitu, kterou původní thrash podával. Dělo se to přece i v Americe a revoluce mu umožnila bezprostřední možnost srovnání. První albové počiny, tedy samplery Rockmapa II a Ultrametal (oba 1990), ještě nabízely zbytky thrashující kapely, která byla v přerodu. Druhý jmenovaný výběr vyšel u mladé společnosti Monitor (tehdy ještě nikoliv EMI), kde se dvě skladby natolik líbily, že kapele byla nabídnuta nahrávací smlouva. Možná tehdy někdo tušil, že se spojují dva na naše poměry giganti.

Debut Má jí motorovou (skutečně je název na albu vepsán s pravopisnou chybou) přinesl směsku hašiše, thrashe a severočeského rock´n´rollu, ovšem zároveň nezapomenutelné hitůvky Máš to už za sebou, Dr. Bambus či Sex, drogy rock´n´roll, ve kterých se textař Špalek vyřádil ve výkřicích rozčileného mladého muže, pro něhož je nejkratší cestou od plic pojmenovaný orgán či problém. Na debutu se textově ´přiživoval´i Josef Vojtek, konkrétně coby spoluautor A šel… a autor kultovního Pašíka, který se postupně od tvrdé thrashující polohy dostane do pozice lidové veselice. Má jí motorovou byl znamenitý start, skrz který dostal Kabát prostor pro další kroky. Nezapomeňme ale, že především mezi intelektuálně zaměřenými hudebními žurnalisty nabral tolik nepřátel, že s jejich neochotou přijmout následující změny ve filosofii i tvorbě kapely zápolí dodnes. Pro mnohé je jméno Kabát noční můrou a připouštím, že to nesvědčí o kreativitě řemesla, jež kreativní být musí. V téhle zemi ovšem nejenom v muzice platí, že jak se zapíšeš poprvé, takový budeš. Osobně - a to odbočuji - se dodnes nemohu zbavit nálepky metalového novináře, která byla aktuální snad do dvaadevadesátého roku, kdy jsem byl na tento rank v Rock &Popu sám. Vzpomínám si, jak se i tam Kabát přetěžko prosazoval.

Kabát se přitom posluchačům líbil a J. A. R. s ním pro své album Frtka udělali skladbu Čert včera vyletěl (1992). Překvapil i Monitor, když vydal kolekci Živě!, pořízenou během koncertů v Třebíči a Brně v roce 1992. Nemá kvalitní zvuk, za některé řeči zpěváka Vojtka se dodnes stydím, nicméně na kolekci jsou vedle skladeb z první desky jinde nevydaná dílka - Onanie, Chlap co řval, Přátelé stárnou, Zase jsem na mol, V útulcích pro ztracený a Rumovej rock´n´roll. Přes mizernou kvalitu záznamu jde o oficiálně vydané rarity. K těm jistě patří i dvě skladby, kultovní Žízeň a Už jsou zase na koni, které se ve studiové verzi objevily na přelomovém dílku Děvky ty to znaj ze třiadevadesátého roku.

Jeli jsme právě s několika lidmi vozem do Ostravy na koncert Iron Maiden, když jsme poslouchali promo nahrávku, kterou nám na Monitoru přidělili. Namísto plánovaného náslechu ´jela´novinka dokola až do severomarvské metropole. Byla natlakovaná ve všech ohledech. měla na svou dobu revoluční zvuk a vévodily jí také skladby, jakými byly a dodnes jsou Opilci v dějinách, Děvky ty to znaj, Pivrnec, Žízeň či závěrečná hříčka Moderní děvče. Obal i přetisk cédéčka pro kapelu vykreslil bývalý reprezentační sáňkař, nyní kreslíř Petr Urban, a postavička Pivrnce, Urbanova oblíbená a převelice pivní, dostala hymnu v podobě eponymní skladby. Hymnu ale dostaly i další oblasti, neboť hovoříme-li v souvislosti s kapelou o hitech, pak jich na druhé studiové desce byla přehršel. Mimochodem, dodnes se na koncertech písně z té doby hrají. Žízeň je dokonce povinná. Pětice ji řadí k závěrečným minutám, případně rovnou do přídavku. ´Děvkám´zůstal vulgární slovník, přibylo ale mnohem více melodiky a vtipu. Za sloganem ´Má jí jak spací pytel, padne mi jak ulitá´ze skladby My jsme zamilovaný stojí zvukař Tomáš Vráb, se kterým Kabát album ve studiu Propast realizoval.

O tom, že si Kabát dláždí cestu vzhůru, nebyl ve třiadevadesátém roce žádný pochyb. Kapela dobře věděla, že české rockové scéně chybí zdomácnělá tancovačka zbavená klišé a moralit, která by mohla hovořit řečí mladého posluchače a přitom stát neohroženě před ním a dívat se mu autoritativně do očí. Kabát věděl, že rockový národ potřebuje řádně tvrdý humor a že se i po revoluci klepe na slova, která byla donedávna zapovězena. Divák jich proto od něho dostal dostatek. Současně to ale znamenalo, že kapela měla mezi seriózními ´mančafty´stále zavřené dveře. V televizních pořadech se prakticky neobjevovala a o jejím vztahu k alkoholu kolovaly varovné legendy. Během charitativního festivalu Rock For Life v červenci 1992 v Mostě seděla po celou dobu v hotelu Murom a konzumovala kapku po kapce. Málokdo ji zahlédl mimo zmíněný objekt. Připouštím, že si dodnes nejsem jist, zda si Kabát takto budoval pověst, či zda opravdu alkoholu prostopášně holdoval. Ve výhledu ale bylo další znamenité album Colorado, na kterém kapela potvrdila, že jí cesta do povědomí národa nečiní nejmenší potíže. V recenzi na Colorado jsem napsal, že se Kabát stal definitivně dospělou kapelou. Slízl jsem si za to zlobu nepřejících, nicméně s odstupem času je zřejmé, že se na té desce cosi začalo lámat. Kabát začal zostra, Rohypnolem po tetě, ovšem dospěl překvapivě do balady Starej bar, a že ještě baladu na deskách do té doby neměl, a countryové hříčky Colorado, která se začala hrát, věřte nebo ne, i na pražském Country radiu. Navíc textař Špalek mnohem více soustředil na příběh a pointu a opustil laciné sprosťárničky. Málokdo to tehdy zaregistroval, ale Kabát na tom albu nepochybně nabral čerstvý vítr do plachet a potvrdil sám sobě směr. Řečeno s aktuální deskou - kráčel Na sever.

Jedinkrát pak klopýtl, sice na počinu Země plná Trpaslíků. Koukal se přitom kolem sebe. Album bylo o trpaslících, které prodejci nabízejí cizincům u silnic směřujícím ke hranicím s Německem. Novináři dostali k desce jako dárek hliněné hrníčky ve tvaru trpaslíků, nicméně slabší dílo, kterému chyběly dosavadní zbraně Kabátu, nikdo nezakryl. Ze Země plné Trpaslíků vlastně zbyla jediná skladba, polobalada plná naděje Tak teda pojď. Pamatuji si, kterak byla inkriminovaná deska jako jediná z diskografie Kabátu v zásobníku alb komerčního radia Metuje v Náchodě. Hrát z ní bylo lze ale málo skladeb. Však jich také nejvíce upadlo v zapomnění. Kdo si dnes vybaví Jen jsem ztratil směr, Dávno už vím či Zasypat to vápnem. Oprava z největších měla ale přijít posléze. Kabát si dal pauzu dva roky (do té doby vydával alba s ročními odstupy) a připravil skvělé dílo Čert na koze jel. Satan Klaus to ´odnesl´na úvod (mimochodem, s výjimkou posledního alba startovali Tepličtí vždy neskonale razantně) a šlo se přes neobyčejně vtipného Wondera, odvážné Čejeny až po tradicionál Všechno bude jako dřív (další úlet kapely ke country) a závěrečnou legrácku Králíci, která se pohříchu objevila i na videoklipu a určitou dobu reprezentovala album, na kterém byly bez výjimky větší skvosty než právě Králíci. V další baladě, Baladě o špinavejch fuseklích, si k mikrofonu stoupl Milan Špalek, to když byl Josef Vojtek ve studiu vyčerpán a bylo třeba skladbu nazpívat. Oblíbený song ale Kabát na následujícím turné nehrál, protože se do něho Špalkovi nechtělo. Přineslo jej až turné další, při kterém už bylo jasné, že si baskytarista sem tam nějakou skladbu na albu i v budoucnu vystřihne. Na MegaHu to udělal v akustické Ďábel a syn, na novince v Ohroženým druhu.

S Čert na koze jel začal Kabát respektovat i žurnalista, který hleděl na cestu sestavy dlouhou dobu s despektem. Zábavné televizní pořady se písněmi kvinteta s radostí plnily a bylo na kapele, zda udělala sem tam nějaký problémek (většinou spojený s konzumací alkoholu), či zda proběhlo vše zdárně, především k radosti vydavatelské společnosti, jež nejeden průšvih snaživě žehlila. Osobně považuji Čert na koze jel za dosavadní vrchol tvorby Kabátu a obávám se, že se přes něj bude těžko dostávat. Kdo ale ví? MegaHu přece bylo také svižné a přineslo řadu zajímavých momentů a humorných Špalkových obratů. Nejraději vzpomínám na Prdel vody.

Kabát možná nechtě reprezentuje český venkov, který chtě nechtě vychází z tradiční tancovačky. Když se jí vetknou duch, filosofie, nadhled a vtip, může tu být pro všechny. Nejenom pro ty šťastné. Kabát je na to ale osamělý, byť měl spoustu následovníků. Nejúspěšnější z nich je zřejmě Harlej, ovšem ten paradoxně nepřišel na scénu pro to, aby Kabát stíhla. Pokud se nepletu, byl Rauerův a Šafránkův projekt jakýmsi ukrácením volného času. Teprve divácký zájem ukázal, že by se mohl vedle teplického komplexu směle postavit. Pamatujete? Když tyhle dvě party vyrazily na společné turné, bylo pořádně veselo. Kdo ale přijde dál?

Autor: Jaroslav Špulák, Big Beng; 11.1.2001.

Článek si můžete přečíst v původní verzi v PDF formátu.