Česká kapela Kabát na Eurosongu sice nepostoupila do finále, ale pobyt ve Finsku si užívá po svém. "Dělali jsme si, co jsme chtěli," říká v exkluzivním rozhovoru její šéf, baskytarista a textař Milan Špalek.

Jaký jste měli z vystoupení na Eurovizi pocit?

Myslím, že každý, kdo to viděl, si o celé té akci udělal obrázek. My jsme se tam celý ten týden v podstatě trápili. Trávili jsme dvakrát denně čtyři hodiny čekáním na zvukové zkoušky, na nichž pak nikdo netušil, jak se dělá a zvučí bigbeat. Nevěděli ani, že zpěvák má bejt zapuštěnej do kapely a ne být někde úplně jinde. Byli prostě zvyklí dělat jenom pop, navíc měli i mikrofony na pop, s nimiž se bigbeat dělat pořádně ani nedá. Ta komunikace s organizátory podle mě úplně nefungovala, snažili se, ale vlastně ani moc nevěděli, co mají dělat. Každé vystoupení brali hlavně jako reprezentaci jednotlivých zemí. Oni sice vědí všechno, ale jen v oblasti popu. Halfplayback je navíc úplně šílená věc, vždycky z toho vyleze v podstatě karaoke.

Takže jste se tam vlastně moc nehodili. Sice jste vybočovali, ale bylo to spíš na škodu.

Podle mě ano. Bylo to jako když přivezou psa na výstavu holubů. Ale na druhou stranu to byla jakási zkušenost, i když z jiného světa. Zahráli jsme si ale taky v Helsinkách v rockovém klubu a to bylo úplně o něčem jiném. Několik stovek lidí tam skákalo po stolech a to byl fakt nářez. My prostě patříme spíš do rockového prostředí. Samozřejmě si ale nestěžujeme, jsme za tu zkušenost rádi.

Nezalitovali jste ani na chvíli, že jste do Eurovize vůbec šli?

Ani ne. Něco jsme si zkusili, vždyť my jsme na začátku vůbec nevěděli do čeho jdeme, ani Česká televize to nevěděla. Nikdo netušil, co to je za pořad, to jsme vlastně zjistili až ve chvíli, kdy jsme sem do Finska přijeli. A v tu chvíli už se s tím nedalo vůbec nic dělat. Prostě jsme si to odehráli a jsme v klidu, doma na nás čeká vyprodaná koncertní šňůra, to je pro nás nejdůležitější.

Nebyli jste smutní nebo naštvaní, že jste nepostoupili?

Ne, my jsme se trochu opili a zůstali v pohodě. Dá se říct, že jsme to měli trochu na salámu. Jak jsme pochopili, ta soutěž není až tak o hudbě, ale o tom, jakou si tam uděláte scénu. To jsme třeba fakt nevěděli. A taky když se podíváte kdo postoupil - všechno to byli lidi z balkánských zemí. Tam to berou všechno jinak, ty země držej pohromadě a všichni tam doma hlasujou a hrozně to žerou. Někteří soupěři vůbec nechápali, že si z toho nic neděláme. Tam třeba lidi i brečeli, před vystoupením dokonce někdo i zvracel z nervů. To my jsme dost dobře nechápali.

Co se s vámi teď bude dít? Zůstáváte v Helsinkách ještě dva dny...

Prolezeme tady místní hospody a vypadá to, že si ještě někde zahrajeme. Díky tomu klubu, kde jsme hráli poprvé, jsme navázali i pár kontaktů. Objevila se tam třeba norská televize a BBC, a ty lidi si tam hrozně zapařili. Každá země tady měla svůj vlastní večírek, jenže to bylo všechno hrozně škrobený, podivný, takže všichni říkali, že takovej nářez ještě neviděli a že jsme měli jasně nejlepší večírek. Tahle prezentace byla v pohodě, v zákulisí jsme byli v naprostém klidu, dělali jsme si, co jsme chtěli.

Autor: Kateřina Hejdová, show.idnes.cz; 11.5.2007