Bylo asi šest odpoledne a pohodový a dobře naladěný Josef Vojtek nás přivítal v zákulisí divadla v kostýmu mušketýra. Slušelo mu to. V pauze mezi dvěmi představeními stíhal relaxovat, poskytovat rozhovor a občas si i zalaškovat s přítelkyní. Definitivně si nás získal svým přístupem k focení. Postavil se před objektiv s maximální vstřícností a o použití předem schválených firemních promo fotek, na rozdíl od jiných hvězd českého šoubyznysu, přepečlivě si hlídajících imidž, nepadlo ani slovo. „ Musíš něco umět“, zdůrazňoval často v rozhovoru a mě napadala další a další odůvodnění faktu, že Josef Vojtek je dlouhodobým oblíbencem publika.

Cítíš se hodně unavený po představení?

Já mám ještě jedno představení, které začne za chvíli a prostě musím být fit. Není to taková tragédie, když je člověk zvyklý něco dělat. Tím, že s Kabátama hrajeme dlouho, už od roku 1988, mně tenhle způsob namáhavé práce nevadí.

Řečeno muzikantskou hantýrkou máš dneska dvoják. S Kabátem se ti něco podobného už asi stát nemůže?

Ale ano, a to nedávno. Bylo to peklo. Samozřejmě, že šlo o výjimku, měli jsme dva trošku zkrácené koncerty po sobě. Jinak s Kabátem to samozřejmě nejde, je to hodně aparatury, hodně lidí okolo, takže se dá hrát jednou za tři dny. Tady v divadle je to jinak, hraje se od tří a od sedmi, přijede jeden zájezd, další odjede a my jedeme furt.

Proč zpíváš v muzikálech?

Za prvé divadlo jako takové mám rád. Pro mě jako neherce je toto jediná možnost dostat se na scénu kamenného divadla. Není to sice činohra, ale to zpívaní je hodně podobné tomu na koncertech. Když něco zkazíš, nedá se to vzít zpátky a já má rád atmosféru živých koncertů. Mě nebaví desky, nebo dívat se na kapely na DVD, já chci vidět kapelu hrát živě, abych si utvořil názor. Ve studiu se dá udělat cokoliv, pohrát si se zvukem a tak dále. Tady jsi sám na jevišti a co z tebe leze, to jsi ty. Kolikrát vidíš slavnou kapelu živě a zjistíš, že vůbec neumějí hrát a jsou rádi, že nějak drží pohromadě.

Jestli ti dobře rozumím, zpívaní v muzikálech ti částečně nahrazuje kontakt s publikem, jelikož s Kabátem tak často již vystupovat nemůžete.

Já to beru jako dobrou náplň volného času, je to samozřejmě i finanční podpora, ale především je to hlasový trénink. Divadlo mě vyloženě baví.

Když si přeberu tvoje odpovědi v rozhovorech, vychází mi, že jsi úžasně pracovitý člověk. Je tomu skutečně tak?

Nevím, každopádně se snažím být pracovitý, protože mě nebaví být doma. Nejsem ten typ, který si lehne na gauč a stráví tam celý den. Já radši půjdu se psem a potřebuji pohyb. Od malička jsem zvyklý sportovat a dívat se doma na televizi, to není nic pro mě. Na druhou stranu, když nejsem v muzikálech, nebo ve studiu s Kabátem anebo na turné, tak tolik volného času nemám. Věnuju se svému koníčku - fotbalu, nebo přítelkyni, se kterou jezdíme na různé výlety a dokonce pravidelně venčím psa.

Díváš se na fotbal v televizi?

Ano, i když ne moc často, neboť večery mám většinou obsazené. Fandím Teplicím a když žiju v Praze, tak se moc často na stadión nedostanu. Zaplať Pán Bůh za satelitní stanice, které vysílají fotbalové zápasy. Když mám chuť, tak si vždy něco zajímavého najdu.

Sázíš někdy na zápasy?

Já v tom nemám moc štěstí. Vsadil jsem si asi tak dvakrát, třikrát a nikdy jsem nic nevyhrál. Tipuju, ale většinou mi to nevyjde. Jak jsme hráli poslední zápasy v kvalifikaci na mistrovství světa, tak jsme v divadle uzavírali sázky a když jsem si tipnul, že s Holandskem vyhrajeme dva nula, tak jsme přesně s takovým výsledkem prohráli. Takhle to dopadá, když já sazím.

Kdysi sis postěžoval na drsnost českého šoubyznysu a na nutnost mít v něm ostré lokty k prorážení.

Ostré lokty ale nestačí. Hlavně musíš něco umět, protože toho jinak moc neprodáš a lidi tě vyřadí sami. Tržní hospodářství je nekompromisní a firmy se zajímají, kolik kdo prodává. Když jsi u dobré velké firmy, která spoustu věcí zařídí za tebe, tak ty ostré lokty tolik nepotřebuješ. Nebo když máš dobrého manažera.

S Kabátem jsme začínali postupně, od zábav, kdy na nás chodilo dvacet lidí. Až jsme začali mít narvaný sály, kde bylo dva a půl tisíce lidí. Pak přišla smlouva s EMI, respektive tehdy s Monitorem, který se začal starat o propagaci a vše okolo, a my jsme se mohli soustředit na hraní. A ta drsnost? Musí se to brát tak, že je to byznys, ve kterém je určitý počet peněz a kdo si urve víc, tak ten víc má.

Vezmi si, kolik je kapel, které jsou populární rok, dva, a přitom někdo vrazil do jejich reklamy třeba pět miliónů, které se mu nikdy nevrátí, protože se to už neprodává, nikdo toho interpreta už nechce a celý to jde do háje. Popularita je velmi pomíjivá a zůstávají ti, kteří opravdu něco umí. Tolik odsuzovaní Gott nebo Vondráčková jsou tady tolik let, protože opravdu něco umějí, a to není legrace. Nebo z kapel, třeba Žlutý pes. Ti taky jezdí furt a neodešli po několika letech.

Myslím, že jsi teď nezvolil moc dobrý příklad.

Myslíš si, že neumějí hrát?

Ne, to vůbec ne. Ale ta kapela teď dlouho stála na místě a ani nekoncertovala.

Nemůžeš jezdit pořád. To by ses ujezdil a pak to má úplně obrácený efekt. Ti lidi tě viděli tolikrát, že už na tebe nejdou. My jsme letos hráli jenom v rámci Pink Panther Festu. Jinak teď to budou tři roky od desky a dva roky od našeho samostatného turné.

A kdy bude nová deska Kabátu?

Na jaře 2006, vše je ve stádiu přípravy.

Jak vůbec Kabát funguje, když ty jsi v Praze a zbytek kapely v Teplicích?

My se až tak často nepotkáváme. Teď je takové to volno, ale kluci skládají a není nutný, abych tam byl, když se dávají dohromady třeba kytarové základy. Pak se to natočí s nějakým provizorním zpěvem, teprve pak se napíšou texty. Je to taková postupná práce a není třeba, abychom byli pořád spolu v tom přípravném procesu. Já jsem z toho nového materiálu moc neslyšel, ale Kabát je prostě Kabát a žádné radikální změny nelze očekávat.

Kabát má již vybudováný určitý systém koncertů, ke kterému patří velké scény a velký aparát. Když si na to zvykneš, pak je pro vás asi těžké slevovat z určitého standardu?

Není sranda si ten standard udržet. Úspěch kapely je taková sinusoida. Jednou si nahoře a pak to poleví a pak se snažíš vyškrábat na pomyslný vrchol. Proto člověk musí být připraven na všechno. Nemůžeš se vždy lidem trefit do nálady, nebo lidi nebudou mít peníze, může se stát cokoliv a nekoupí si tvoji desku. Nebudou koncerty a pak se vezeš. Myslím se, že nikdo nemůže říkat, já mám svůj standard a nemůžu se vracet do klubů. Každý by s tím měl trošku počítat. Já věřím tomu, že jednou budeme hrát ty kluby a bude to dobrý a budeme spokojení.

Ty by ses chtěl vrátit do klubů?

Nevadilo by mi to. Proč? Udělat si pár koncertů po klubech. To jsme dokonce chtěli udělat po turné Dole v dole, ale nepřišli jsme na způsob, jak předejít tomu, aby veksláci neskoupili vstupenky a neprodávali je skutečným fanouškům načerno. Protože kapacita klubů je omezená.

Zahrát si jednou za čas v klubu jako zpestření ano, ale vrátit se plánovitě na klubovou scénu?

Ne, já jsem rád, že jsme tam, kde jsme a nechtěl bych se vracet zpátky. Já jsem si to prožil a život je o tom, že vše musí jít dál.

Pojďme k tvému tetování. Kdy ses k tomu dostal poprvé?

To je hodně dlouho. Kluk byl malej, dneska je mu osmnáct, asi tak před patnácti lety. Líbil se mi jeden obrázek od známého malíře fantasy Borise Valejo, který splňoval základní věci, které jsem chtěl, aby moje tetování mělo. Já jsem Blíženec a podle čínského horoskopu jsem Had. Takže na ruce mám dvě postavy - dobro a zlo, jak se potkávají a to zlo je ten had. Nechával jsem si to dělat ve studiu Viky v Táboře a i když jsme se inspirovali tím obrázkem, ten motiv je předělán, aby to bylo postaveno na mě a aby to byl originál. Pak k tomu obrázku za pět let opět v Táboře u Viktorína přibyl další had, což je ta kobra a další blíženci, a to jsou ty lebky, které se srážejí. Je potřeba to obkreslit a trošku obnovit. Poslední tetování na zádech, opět hada, jsem si dělal letos v květnu ve studiu Tsunami u Staromáku.

Plánuješ ještě něco do budoucna?

Určitě. Jak k tomu člověk jednou přičuchne, tak nekončí. Moje přítelkyně Libuška si nechala udělat na boku takového střelce a už ji zase svrbí tělo a chce něco dalšího. Občas se mě ptá, kdy tam zajdeme spolu. Naštěstí je tělo velký a vždycky se dá něco někam umístit.

Stalo se ti někdy, že jsi zalitoval, že tetování máš?

Ne, nikdy. Já jsem šel do toho s tím, že je to na celý život. Pro mě to nebyla módní záležitost. Mám tam přesně to, co jsem chtěl. Žádné Mickey Mousy, kterých bych mohl jednou litovat. To jsou moje znamení, kterými jsem si ozdobil tělo. Navíc já se špatně opaluju, a tak jsem tělo tímto způsobem trošku obarvil (smích).

Tvoje tetování si drží jednotnou tématickou linii. Budeš se jí do budoucna držet?

Určitě, je to krásně sjednocené a není důvod to měnit.

Jaký máš názor na piercing?

Piercing nemám a takové ty věci v jazyku, nebo kolem pusy, by mi nejspíš vadily v práci. V mém případě to nejde. Akorát jsem nosil náušnici a tu jsem už sundal, cítil jsem, že už to nemusím. Proti piercingu nic nemám, je to každého osobní rozhodnutí. Každý si může dělat se svým tělem co chce. V Kabátu jsem ta černá ovce. Jako jediný mám tetovaní. Špalek o tom pořád mluví, ale asi se bojí bolesti. Já jsem mu to náležitě vylíčil a pořádně ho vystrašil.

A bolí to ve skutečnosti hodně?

Některé věci opravdu bolí, třeba obrázek na zádech se dělal sedm hodin. Po čtyřech hodinách jsme museli přestat a za týden jsme to pak dodělali.

Hrálo v tvém rozhodnutí pořídit si tetování roli i to, že jsi chtěl docílit i té správné rockové imidž?

To absolutně ne. Kdybych se neseznámil na vojně s Krulichem, tak tu muziku nikdy nedělám a tetování se mi líbilo vždycky. Akorát jsem do osmnácti nemohl, neboť tenkrát tetování bylo brané jako výsada kriminálníků. Dneska je to jedno, dokonce je to móda. Když se podíváš na obal první desky Má ji motorovou, uvidíš, že tam tetování ještě nemám. S nějakou imidž moje tetování nemá opravdu žádnou souvislost.

Autor: Ivan Ivanov / foto: Radek Fiksa www.bodyartmag.cz
www.tetovani.eu; 29.12.2005