To, že vypadli, jim podle slov kapelníka, baskytaristy a zpěváka Milana Špalka vůbec nevadí. „Nijak se z toho nestresujeme,“ vzkazují Kabáti z Helsinek. „My nejsme jako ostatní národy, které se v zákulisí držely za ruce a plakaly, když vypadly. My se z toho nesložíme,“ ujišťují.

A co dělali, když nepostoupili? „Spadl z nás stres. Neustále jsme museli chodit někam na zkoušky, pořád nás líčili, všechno bylo na sekundu zorganizované, takže nebyla žádná šance na improvizaci nebo spontánnost, a to nám moc nevyhovuje,“ vzpomíná s nelibostí Špalek. V Česku je prý čeká spousta práce a vyprodané turné, na které se těší.

Skoro to vypadá, jako by si oddechli, že už konečně můžou domů. Jak to ale viděli před semifinále, kdy se konal tento rozhovor?

Jak se vám líbí v Helsinkách?

Milan Špalek (MŠ): Je to pro nás příjemná změna, protože jsme byli dlouho zavřený v Čechách, dělali jsme desku, zkoušeli jsme. Ale jsme tady strašně unavený, asi je ve Finsku moc čerstvej vzduch.

Překvapilo vás tady něco negativně?

MŠ: Rozhodně half-playback, který pravidla vyžadují. Normálně když hrajeme, tak gradujeme písničku podle nálady, jenže to u half-playbacku nejde, musíme zpívat do muziky, a to je pro nás karaoke. My chceme cítit energii a dávat ji dál a tohle nás svazuje. Jenže takový jsou pravidla pro všechny. I když ono kdo ví, jak to s těmi pravidly je. Všimli jsme si, že některé písničky jiných soutěžících jsou delší než tři minuty, přitom nám říkali, že se musíme vejít do tří minut. Kdybychom to věděli, mohli jsme zazpívat místo Malé dámy třeba Burlaky nebo Corridu.

Máte přehled o svých konkurentech?

MŠ: Pár jsme jich viděli, zkoušíme s nima. Je to něco úplně jiného než to, co děláme my. Tady se hraje hlavně takovej podivnej popík... Do toho jsou tam nějaký dva frajeři, co jsou za transvestity. Pro nás je to chaos, úlet.

Věděli jste, do čeho jdete?

MŠ: No to jsme právě nevěděli, protože je to poprvé, kdy se Češi účastní. Mysleli jsme, že v Eurovizi se bude hrát nějaký normální bigbít, ale kdepak, jsme skoro jediný.

Z toho, co jsem viděla, mám dojem, že to je přehlídka bizarních diskotékových rádoby zpěváků třetí kategorie.

MŠ: Přesně. Je to takový panoptikum. Přijeli jsme a zjistili, že Eurovize je sraz podivných figur. Dělá to dojem, že to je neoficiální sraz homosexuálů z celý Evropy. A do toho my. Takže je to zábavný. My jsme zjistili, že ta soutěž je hlavně vizuální záležitost, že to je spíš o tom, jak kdo vypadá, než co umí. Kdo má bizarnější oblečení, má větší šance.

Nelitujete, že jste do toho šli?

Připojuje se frontman a zpěvák kapely Josef Vojtek; JV): Vůbec ne. My rádi děláme věci, které jsou neprobádané.

MŠ: Je fakt, že se tady dají navázat kontakty, jsou tady mraky novinářů, televizních štábů, rádia, CNN. Spousta lidí, co vyhledává talenty. Uvidíme, co z toho nakonec bude.

Jaký je to pocit, vědět, že vás v televizi viděly miliony lidí?

MŠ: Já si to moc nepřipouštím. Nepředstavuju si to, a díky tomu, že je nevidím, tak jsem celkem v klidu.

JV: No, já kdybych ty miliony lidí viděl třeba na stadionu, tak se asi poseru. (smích)

MŠ: Od začátku, co děláme muziku, tak to házíme do legrace, vždyť je to celý jen rock’n’roll. Nám nejde o to, abychom se urputně snažili. Jenže tady v Helsinkách chtějí všichni strašně vyhrát. Až to přeháněj, jak se všude cpou. My k tomu máme ten náš český přístup - nikam se necpem, sedíme si jako Švejci a nic neřešíme, nedramatizujeme.

JV: My spoléháme na náhodu. Vždycky se někam přichomýtneme a něco z toho vznikne. Tak si říkáme, že třeba vyhraje DJ Bobo, bude vyfocenej na titulce a my tam budeme náhodou za ním, jako Forrest Gump - v pravý čas na pravým místě. A nějaký hledač talentů si nás všimne, řekne si, DJ Bobo, to je historie, ale co ti sympatický hoši za ním, ti byli zajímavý. No, a nabídne nám kšeft. (smích)

Míváte před vystoupením nějaký rituál?

JV: Před každým vystoupením koukáme na Hurvajse, našeho bubeníka, jestli zívne. Když zívne, tak bude koncert dobrej.

Říká se o vás, že nemáte rádi novináře a kritiky. Proč?

MŠ: Jak který. Když bulvární novináři píšou nepravdivý věci jenom proto, aby dostali svoji gáži, tak to mě pěkně štve. Takový lidi si vytypujem a nepodáme jim ani ruku. Ale pokud je ten novinář v pohodě, nemáme problém dát mu rozhovor. A kritici? Když napíše kritik, že je naše deska blbá, tak na to má jistě právo, ale štve mě, když si to nějaký intelektuál v kostěných brejličkách ani neposlechne a odsoudí nás jenom proto, že jsme Kabáti, ta hospodská kapela. Já si kritiku, která je opodstatněná, i rád přečtu, ale když někdo pomlouvá to, co nezná, tak to není kritik, ale trouba.

Jestli oni ti kritici nemají problém s vašimi texty. Třeba pasáž „raději než v ruce, mám ho lásko v tobě“ asi každý nevydýchá…

JV: Ale vždyť je to rock, přece nebudeme zpívat nějaký romantický kraviny. Já myslím, že spíš než texty jim vadí náš úspěch. Ty desky si kupuje spousta lidí, takže podle kritiků by musela být polovina národa složená z blbců.

Corrida se loni stala nejprodávanější deskou roku, teď vás Češi poslali do Helsinek. Dostat se na vrchol vám ale trvalo skoro dvacet let. Jakou daň jste za to zaplatili?

JV: Ztratil jsem intimitu osobního života, lidi mě znají, takže když udělám nějakej průser, všichni si řeknou, no jo, Vojtek. Kdežto když ho udělá nějaký „no name“, tak se nic neděje, nikoho to nezajímá. Na druhou stranu musím říct, že někdy mi ten známej obličej pomůže - třeba když jedu rychle na dálnici.

Čím to je, že si bulvár všímá nejvíc vás a ostatní členové kapely si žijí docela v klídku?

JV: Když jsem se přestěhoval do Prahy a začal dělat divadlo, měl jsem vztahy se známými osobnostmi, žil jsem se Sabinou (s bývalou partnerkou Sabinou Laurinovou má dceru Valentýnu - pozn. red.). Když má člověk děti, je to těžký, bojíte se, aby jim nikdo neublížil. Někdy klukům závidím, že jsou v klidu. Já jsem vlastně takový vystrčený tykadlo kapely, ale ono to někdy i pomáhá - tím, že jsem v Praze, můžu jednodušeji komunikovat s médii a taky třeba přitáhnout lidi, kteří nám můžou pomoct, jako jsou například sponzoři.

Nevadí ostatním členům, že narušujete image rockových tvrďáků tím, že hrajete v muzikálech?

JV: Ne, to vůbec ne. Nenarušuje to ani rytmus fungování kapely, protože Kabát je pro mě priorita. Když se jede na turné, tak prostě jedu. V Kabátu nemám dublera (smích). Je fakt, že když jsem začal provozovat divadlo v devadesátém roce, tak to někdo mohl brát jako zradu rock’n’rollu, ale na druhou stranu já to dělám, protože mě to strašně baví.

Hodně lidí ale tvrdí, že muzikály jsou spíš fabrika na vydělávání peněz, že o žádné umění nejde.

JV: Já netvrdím, že bych to dělal zadarmo, ale peníze v tom nehrajou tu nejdůležitější roli. Mě to fakt baví.

Jak jste se vlastně před těmi dvaceti lety dali dohromady?

MŠ: Já jsem se znal s Tomášem Krulichem (kytara, zpěv - pozn. red.) a pak jsme se všichni potkali v hospodě U Lípy v Teplicích s Hurvajsem (Radek Hurčík, bubeník - pozn. red.). Tomáš Krulich šel na vojnu a Josef mu dělal mazáka. Tam se dohodli, že Josef nám bude zpívat. Všichni jsme byli z Teplic, dokonce jsme zjistili, že bydlíme v okruhu pár set metrů od sebe. V květnu 1988 jsme se sešli a hned v červnu jsme hráli první zábavu.

Nikdy jste se za tu celou dobu nerozhádali tak, že byste chtěli kapelu rozpustit, jak se to stalo třeba Lucii?

MŠ: Ne, to ne, my se sice taky pohádáme, ale je důležitý si to vyjasnit a jít dál.

JV: My se známe už tak dlouho, že víme, že ani nemá cenu se hádat.

A jak funguje řízení kapely? Pepa Vojtek je sice frontman, ale slyšela jsem, že vůdčí typ pro směřování kapely je spíš Milan, je to tak?

JV: Já jsem frontman pro lidi a média, ale Milan je kapelník se vším všudy. D ě l á většinu textů, má poslední slovo v kapele. My jsme si to takhle pěkně rozdělili. A ti ostatní tři se vezou. (smích)

MŠ: U nás je hierarchie jak ve stádu hyen. Jsme každý úplně jiný, ale každý je strašně důležitý. Tomáš Krulich má hrozně zvláštní kytarový riffy, on nehraje na kytaru jako ostatní kytaristi, je prostě nenahraditelný. Pak máme Oťase (Ota Váňa - kytary, zpěv - pozn. red.), který umí zase zvuky, který nezvládne Tomáš. No a bubeník Hurvajs, protože je strašně línej, tak si tu práci s bubnama ulehčuje - bubnuje fakt divně, ale je to tak dobrý, že lidi úplně uhrane. Kabát je spojení absolutně rozdílných lidí, které dává dohromady nezaměnitelnej styl muziky, který poznáte po pár taktech.

JV: My jsme tu naši odlišnost chtěli naznačit v novým videoklipu k písničce Malá dáma. Všichni jsme tam v situacích, které nás nějak vystihujou - já tam mám scénu z muzikálu, Hurvajs s autama, Milan hraje bowling, Oťas střílí, Tomáš popíjí kafíčko, má cigaretku. Doufám, že lidi pochopí, že každej z nás je jinej, ale duše kapely je přesto jen jedna. Točili jsme ten klip s Frantou Brabcem, který s námi dělal i Burlaky na Volze. Myslím, že se to fakt povedlo.

Na desce Corrida máte i trochu politicky zabarvené texty, což u vás není zrovna obvyklé. Třeba v písničce Buldozerem se zamýšlíte nad týpky lidí, co v hospodě u piva vědí všechno nejlíp, ale skutek utek. Proč jste, Milane, takovou písničku napsal?

MŠ: Protože mě štve tahleta typicky česká vlastnost, kdy si sednu do hospody a místo toho, abych se bavil a zahrál si třeba na kytaru, tak tam ti chlapi seděj a říkají, to já být prezidentem, já bych to udělal jinak, já bych vymyslel tohleto a támhleto, dal do kupy to zdravotnictví, to byste viděli. Tohle je fakt náš národní zvyk. Když vyjedete někde do světa, tak vidíte, že lidi se jdou do hospody bavit, dají si pivo, zatancujou si a nic neřešej. My jsme řešící národ. A když se někdo začne bavit, tancovat, tak ho hned zkritizujou, řeknou třeba, podívej se na tu špekatou bábu, jak se natřásá. Prostě my se neumíme chovat normálně. To mě štve.

Je vidět, že politiku sledujete…

JV: Ono nejde ji nesledovat, každý se s náma totiž o tom chce bavit.

Co vás na politice štve nejvíc?

MŠ: No, abychom to tady nezačali rozebírat jako ti chlapi v hospodě... Ale vážně, je jasný, že ti politici se ještě nedostali tak daleko, aby se dívali na to, co společnosti prospěje spíš než na svůj osobní zájem. Většina lidí tam jde vydělávat prachy a to si myslím, že ve světě snad zas tak není. I když on takovej Berlusconi třeba taky není žádnej andílek.

Jste pravicoví voliči?

JV: Já určitě jo.

MŠ: Já jsem vlevo v životě nebyl. Můj dědeček, který je už dávno mrtev, mi kdysi říkal, Milánku, jestli tě někdy napadne obstarat si rudou knížku, tak vstanu z mrtvých a nakopu ti prdel. (smích)

Když už jsme na tohle narazili - jak vnímáte údajnou spolupráci Jarka Nohavici s StB? Pokud vím, máte ho rádi…

MŠ: Já jsem ten režim zažil a ono to bylo tak, že to možná ani nešlo odmítnout. Někteří lidi podepsali spolupráci, ale v životě nic na nikoho nedonesli. Takových lidí byly určitě mraky. No a pak tam byli určitě i ti idioti, kteří donášeli. Já ale myslím, že s tím Nohavicou to nebude tak horký.

JV: Musíme to brát tak, že byla jiná doba a oni vám prostě nedávali jinou šanci. Nikdo nevěděl, jestli to někdy skončí, a když chtěl Jarek hrát, protože muziku miluje, tak bych ho neodsuzoval. Ale nikdo neví, jak to doopravdy bylo.

Má cenu to po těch skoro dvaceti letech řešit?

JV: Rozhodně ne. To by půl národa muselo viset. Prostě takoví jsme byli a za minulostí by se měla udělat tlustá čára. Měli jsme zakázat komunistickou stranu a byl by pokoj.

Po Helsinkách jedete na turné, které bude trvat až do konce června. Těšíte se?

JV: Strašně se těšíme, vždyť jsme tři roky neměli samostatný koncert, protože jsme dělali desku. Čím jsme starší, tím dýl nám to trvá.

Autor: Monika Mudranincová, Lidové noviny; 12.5.2007