Od vydání nového alba Dole v dole neuběhly ani dva týdny a v pořadí osmá studiová nahrávka skupiny Kabát už je dvojnásobně platinová. Prodalo se jí přes šedesát tisíc kopií a deska se tak zařadila k sedmi předchozím - každá z nich byla přinejmenším zlatá, předloňské best of Suma sumárum dokonce pětinásobně platinové za sto tisíc prodaných kusů. Kabát se hřeje na výsluní už celých deset let, od vydání druhé desky Děvky, ty to znaj s nesmrtelným hitem Žízeň, jenž dodnes zakončuje všechny koncerty. Zpočátku si získával přízeň fanoušků tvrdší bigbít a neomalené provokativní texty, v nichž se vždy prolínala jako hlavní témata pití, ženy a vztek.

Postupně se však muzikanti vyhrávali, hospodské dupárny vykvetly v nápaditě stavěné skladby s posluchačsky vděčnou melodikou a také texty se posunuly do zamyšlenější a místy až poetické roviny. Však také největšími hity posledních dvou desek byly balady Šaman a Na sever. Na tomto principu funguje i nová deska. Říznější bigbítové kousky prokládají hudební legrácky a výhledově další velké hity Stará Lou či Kdo si nechce hubu spálit. Trochu jako by Kabát spojil to nejlepší z obou minulých desek dohromady. "Když to má kapela takhle v palici, nedá se s tím nic udělat. Písničky tvoříme pořád stejně, natáčíme ve stejném studiu, pořád je to prostě Kabát," říká baskytarista Milan Špalek a přiznává, že mu současný zvuk kapely vyhovuje. "Někam jsme se hrabali, a pokud má nová deska stejnou atmosféru jako předchozí, tak jsme se tam dostali, takže je to jedině dobře."

Výběr největších hitů Suma Sumárum ovšem mohl fungovat jako určitý předěl, po kterém nabídnete něco nového. Co když se lidé téhle muziky napotřetí už přejedí?

To je možné, ovšem tohle už závisí na lidech, jestli se jim bude ta deska líbit. Kapela ale přece nemůže zničehonic udělat desku, která zní úplně jinak. To nejde, jen tak si sednout a říct: pojďte to tentokrát udělat jinak. Taková změna by musela přijít sama. Možná by přišla s tím, kdybychom jeli příště natáčet třeba do Ameriky a ocitli se v úplně jiném prostředí, protože něco vždycky vzniká až při nahrávání. Teď jsme taky měli připravených třicet věcí, z toho jsme dvě třetiny vyházeli a pět jich vzniklo až ve studiu.

Nějaký posun přece nastal. Drobné prvky country, které se objevovaly ve dvou či třech skladbách, jsou teď prakticky všude, ať hudebně nebo textově. Chcete snad za pár let hrát na Portě?

No určitě, a taky na potlachu. Tam právě směřujeme, ale nikdo to ještě nepochopil. (smích)

Na posledních dvou deskách se vaše texty oprostily od politiky a sociálních témat. Teď se to ale ve dvou skladbách vrátilo. Jste opět naštvanější jako dříve?

Člověk má určité věci v hlavě, ale zas o tom nijak moc hluboce nepřemýšlím. Každá písnička si sama o svůj text řekne a sama si to, co z hlavy vyleze, nakonec nějak podá.

V textech se opět objevuje řada více či méně bizarních postaviček, třeba v písni Nimrod Fábera. Vzniklo něco podle skutečnosti, stejně jako před časem MegaHu?

Fáberu jsem znal, byl to soused. Nebyl ale nimrod, to jsem si vymyslel. Stejně jako jsem určitě nezažil, aby někdo zabil ženskou, dal ji do pytle a šel na kance.

Frau Vogelrauch je píseň o tom, jak mužům s věkem rezaví jejich "kanóny". Berete si v ní na paškál Martina Maxu, že "když zpívá c'est la vie, ví o čem vypráví". Už se vám ozval, že si to chce vyříkat?

Ne, ještě se neozval. Jinak přímo Frau Vogelrauch taky není konkrétní postava. Ačkoli přeneseně jich tu jsou haldy, takže v tomhle případě to zase tak vymyšlené není.

Když jsme spolu naposledy mluvili po vydání desky Go satane go, posteskl jste si, že Praha nemá vaši teplickou buraninu ráda. Změnilo se něco od té doby?

V jedněch regionálních novinách o nás tuhle napsali, že texty plné alkoholu, násilí a mindráku malosti podporuje tupý rokenrol. Tohle není Prahou, jako spíše konkrétní sortou lidí, která se ale vyskytuje všude. Nebo jsme opravdu burani a jen to nevíme, protože buran nikdy netuší, že je buranem.

Autor: Jiří Needrle, www.needrland.cz; 29.10.2003