Na co se dát? Budu fotbalistou, opravářem telefonů, nebo mám zkusit štěstí s kapelou? Právě nad tím přemýšlel před dvaceti lety Josef Vojtek, dnes frontman a zpěvák úspěšné české skupiny Kabát. Nakonec zvolil třetí možnost a nelituje. Zazpíval si i v muzikálech Krysař, Hamlet, Galileo nebo Tři mušketýři. Příští rok ho čeká třeba role zjizveného a kulhajícího hraběte de Peyrac v připravovaném muzikálu Angelika. Krásné ženy ho neobklopují jen na jevišti. Hlavní roli však v jeho životě teď hraje čtyřletá dcera Valentýnka, kterou má s herečkou Sabinou Laurinovou, a přítelkyně, tanečnice Libuše Hůlková. Minulý týden - 21. června -oslavil Josef Vojtek jedenačtyřicáté narozeniny. „Duše nestárne, ale stárne bohužel futrál,“ říká populární muzikant.

Děsí vás váš věk?

Ani ne. Duševní stránka se nikdy nemůže řídit podle rodného listu. Někdy někdo vypadá ve dvaceti na čtyřicet a jiný ve čtyřiceti na dvacet. Mně kolikrát lidi říkají, že se chovám jak malej. A já jsem rád. Kdyby mi říkali, že se chovám jak důchodce, bylo by to asi horší.

Ale jistě se najdou rozdíly mezi dvacetiletým a čtyřicetiletým Josefem Vojtkem.

Před dvaceti lety jsem přišel z vojny, oženil jsem se, narodil se syn Pepík. V té době tady žádná budoucnost nebyla. To, že by člověk třeba mohl studovat někde v zahraničí nebo podnikat - haha. Od roku 1986 jsem pracoval u spojů, protože s Kabáty jsme začali hrát až v roce 1988. V té temné době jsme objížděli jen zábavy. O profesionální dráze se nám ani nezdálo.

A co rozdíly po fyzické a duševní stránce?

Cítím se zdravý a nepociťuji velké tělesné úbytky nebo nějaké duševní anomálie. Ale dvacet let je na fyzické kondici znát. Tenkrát jsem aktivně hrával fotbal, tudíž výdrž a síla v těle byla. Dneska už si fotbal zahraji jen se starou partou a se známými. Dvacetileté tělo je určitě výkonnější než čtyřicetileté, ať si každý namlouvá co chce.

Po dvacítce se vám narodil syn, ve čtyřiceti máte malou dceru.

A v šedesáti bude další (smích). Teď je taková módní záležitost, dělat děti po šedesátce.

Změnil se váš rodičovský přístup?

V roce 1988 jsme se protloukali, jak se dalo. Hodně nám pomáhali rodiče. U spojů jsem moc nevydělal, tudíž jsme žili „z ruky do huby“ - museli jsme hodně počítat. Tenkrát se plíny praly, teď se plena vymění a je to. Myslím si, že se to nedá srovnávat. Dneska jsem trošku moudřejší, což je dáno i zkušenostmi z prvního vztahu a z prvního dítěte. Na Valentýnce jsem aplikoval, co už jsem měl vyzkoušené. Ale to netvrdím, že se děti dají vychovávat podle nějakých šablon. To v žádném případě.

A není mladší rodič přece jen bezstarostnější než ten starší?

Nevím, jestli jsem kdy trpěl přecitlivělostí nebo úzkostným strachem o dítě - tyto pocity mají spíš matky. Snažil jsem se o takovou tu „spartánskou“ výchovu - otužování, sport.

I u dcery?

Valentýnka je zrovna velice sportovní typ. Pepa je spíš vědátor - chodí na ekonomku, pracuje na počítači. Valentýnka ve čtyřech letech lyžuje a bruslí. Je to strašný ďáblík. Takže ta spíš půjde v mých šlépějích než syn.

V hudbě taky?

Pokaždé když jedeme v autě, musíme všichni povinně zpívat. Bez toho se nedá cestovat.

Jak často se vídáte s dětmi?

Valentýnku vídám samozřejmě víc, je to ještě malý brouček. Jezdím za ní třikrát týdně. Dohodli jsme se se Sábou bez problémů a platí to. Pepa je dospělý. Když přijedu jednou za čtrnáct dní, nic se neděje. Podáme si ruku, pokecáme o škole, o ženských. Akorát mu často říkám, aby ze mě neudělal za chvíli dědka.

Co s dcerou podnikáte?

V zimě jsme chodili bruslit, se Sabinou jezdí lyžovat a teď, když už je konečně tepleji, chodíme se psem Didim na dlouhé procházky. Nedávno jsme také byli všichni tři - s Valentýnkou a Libuškou - na dětském dnu, kopala do balonu, házela míčem. Je vidět, že sport ji opravdu baví hodně.

Je to dcera rockera. Jaký je její slovník?

Občas jí nějaké to slovíčko zajímá víc, než je zdrávo. Ale všude, kde jsme spolu, mluvíme slušně. Ne že bych byl ortodoxní slušňák, ale před ní si dávám pozor - děti jsou v tomhle věku strašně všímavé a chytlavé. Slyší všechno přes dvě zdi. Takové ty otázky typu: a proč? co je to? atd. jsou na denním pořádku. Ze školky někdy přinese slova hodná drsného filmu - takže jí říkám: „Hele, to se dá říct i jinak, slušně a na tohle zapomeň.“

Na co jiného při výchově dbáte?

Naštěstí není tak útlocitná, aby se pořád držela máminy sukně. Když je u nás, nezačne po hodině brečet, že chce domů. Její největší vášeň a láska jsou kytičky. Jak vidí nějakou na louce, už jdeme s pugétem. A pak má ráda zvířátka, což je dobré. Myslím, že je strašně důležité pro výchovu i pro život člověka, aby měl k něčemu vztah.

Nebojí se vaší dogy? Vždyť musí být větší než ona?

Nebojí se. Diego je o hodně větší, ale ona ho drezíruje, dává mu povely, a když už pes poslechne, strká mu do tlamy piškoty. Dogy jsou strašně hodní psi (tedy ke svým páníčkům). Když sedí, má hlavu o deset centimetrů výš než Valentýnka, a vidím mu na očích, jak se mu moc poslouchat nechce. Mám pocit že někdy ty Vájiny povely plní jenom proto, aby jí udělal radost, nebo se těší na piškot, kterým mu ten náš „trpajzlíček“ mává před nosem. Diego ví, že Vája patří k nám i k němu, a podle toho se k ní chová, v tomto je na něj spolehnutí.

Zlobí Valentýnka někdy?

Tak to jo, já bych ani nechtěl, aby byla takový to dítě, kam ho posadíte, za hodinu ho tam najdete. Někomu stačí zvednout obočí, jiný chrastí příborem, vytahuje vařečku (to dělala moje máma na mě), slibuje polepšovny, dělá bubáky. Mám štěstí, že ani jedno z mých dětí nebylo toho typu: To chci, chci, chci. Vždycky jsme to nějak dokázali vysvětlit, udělat kompromis, což myslím, že je důležité.

Je to sice až za dlouho, ale otcové většinou těžce nesou, když jim pak dceru odvádí nějaký nápadník…

Pokud ten člověk bude seriózní, alespoň na úrovni dejme tomu Kabátí, tak s tím problém mít nebudu. Je to holčička, takže ten strach je větší než u kluka, ale myslím, že nebudu nepříčetný vyháněč nebo dokonce stříleč po nápadnících.

Jaká by měla vaše dcera být, až bude dospělá?

Člověk míní, čas mění. Vím, že není zlá ani zákeřná. Někdy Valentýnka nechce půjčit svou lopatičku, ale to asi mají všechny děti. To není taková tragédie. Hlavně nechce všechno, co vidí, že má někdo jiný. Není závistivá a doufám, že nebude dál. Snad je v tomhle po nás - já ani Sába závistiví nejsme.

Dcera je jednou z žen, které ve vašem životě hrají velkou roli…

Život bez žen si nedokážu představit. Ale nejsem lovec. Nepotřebuji mít šedesát zářezů na pažbě a dokazovat si tím, že jsem chlap. Podstatou dobrého chlapa není to, že se bude v hospodě u piva vytahovat, kolik ženských už v životě měl.

Co je podstatou dobré ženy?

Nevím, co je podstatou dobré ženy. Mně osobně se nelíbí familiární ženy, hned jsou s každým kamarádky. Takové ty - ahoj Pepíčku, jak se máš... ble ble ble. Tak to ani náhodou. Jsem z Teplic, silnice E55, velice oblíbená trasa na Cínovec, kde se to prostitutkami jen hemží - tak v těchto končinách jsem nikdy vztah nehledal. Do domu bych si ani nepustil třeba vulgární ženskou. Mám rád, když mají ženy „šmrnc“, chodí hezky oblékané. Je důležité, co má žena v hlavě, ne na ní. Myslím, že každá ženská je krásná, ale musí tu svoji krásu v sobě najít.

Pro představu - která herečka se vám třeba líbí?

To se nedá říct, protože neřeším krásu herečky podle make-upu na obličeji. Pokud je to prkno a neřekne souvislou větu, ta pomyslná krása jí asi moc nepomůže. Když koukám na film, beru ho jako celek, a ne že koukám na obličej nějaké režisérovy milenky. Eva Holubová - ta se mi moc líbí. Je to skvělá herečka, ta mě bere, ve filmu, na divadle, jak hraje, jak to dává. Osmnáctiletý kluk vám řekne, že se mu líbí Pamela Anderson, protože má čtyřky a běhá polonahá v televizi. Já už to tak nemám.

A jak to máte?

Mám rád ženské typu Ivana Chýlková nebo Libuška, že jsou akční, nejsou ukňourané - ráno nevstanou s tím, že je hned něco bolí, a když se nenamalují, nemůžou mezi lidi. „Ivano, aspoň myslím, že to takhle máš.“ (smích). Mám rád pohodové ženy a nemusí to být zrovna symboly krásy. Stejně nedokážu říct, kde je měřítko krásy a ošklivosti. To, co máte na obličeji, a to, co máte uvnitř, nemusí být stejné.

Měla by ideální žena sdílet vaši lásku k fotbalu?

Není to nutné. Myslím, že fotbal je pánská záležitost. My jsme párkrát hráli za rockový časopis Spark proti ženám. No nic moc. Fotbal je hra kontaktní, tudíž se tam chlapi pokopou, vynadají si, ale devadesáti minutami to končí a jde se do hospody, teda do šatny. Kdežto když proti vám hrají ženy, co můžete dělat? Náhodou do ní vrazíte a hned se jí omlouvám a je po hře. To nemá s fotbalem nic společného. Libuška se teď se mnou kouká na MS, když hrají Češi. Jinak se na většinu fotbalů dívám sám.

Žijete hodně mistrovstvím světa?

Znám půlku reprezentačního týmu osobně, a tak klukům fandím. Ale že bych seděl u každého zápasu mistrovství, to ne. Vybírám si - třeba Brazílie a Argentina mě baví.

Jak často si sám zahrajete?

Hrajeme málo. Kabátovic jedenáctka je složená z lidí z kapely a dalších, kteří se okolo kapely pohybují, tudíž někdy nemají čas. Máme problém dát dohromady jedenáct patnáct lidí, aby se dalo střídat, takže většinou se sejdeme na jeden dva zápasy za rok. Pak hraju za Spark Praha, kde je to lepší. Tady hrajeme tak deset utkání za rok.

A teď v létě?

Budeme hlavně nahrávat novou desku. Muzika už je připravená, teď čekám až Milan Špalek (baskytarista kapely) napíše texty, abychom si mohli zalézt do studia a začít zpívat.

To nezní jako definice ideálního léta.

Samozřejmě že nepracujeme celý den. Začínáme třeba až ve čtyři odpoledne a jedeme do jedenácti v noci.

Stihnete některý z hudebních festivalů?

Naposledy jsme hráli dva koncerty začátkem června pro české vojáky KFOR v Kosovu. Přes léto budeme naše fanoušky šetřit. Máme dva festivaly na Slovensku, ale nejdůležitější je naše podzimní tour.

A co dovolená?

My už jsme s Libuškou byli týden v Turecku. Kamarád pořádal tenisový turnaj, tak jsme si tam užívali sluníčka. Teď pojedeme na tři dni do Paříže, což mám od Libušky k narozeninám.

Kam byste se rád ještě podíval?

Líbí se mi kraje, kde není moc horko. Turecko byla lukrativní nabídka, takže jsem to nějak vydejchal, bylo tam pětatřicet stupňů, a to pro mě bylo moc. Vyhovovalo by mi třeba letní Skotsko, Anglie. Ne moc horko - déšť mi nevadí, právě naopak. Měl jsem možnost podívat se na Madeiru, bylo tam kolem pětadvaceti, občas sprchlo, moře bylo chladnější, takové to na minutu a ven. Pro mě: letní ideál.

Autor: Vladimíra Šumberová, MF Dnes - příloha Léto; 27.6.2006; přepsal Pepa z depa.

Zde si můžete článek přečíst v původní verzi v PDF formátu.