S Pepou o životě a tak

  • Zdeněk
  • Rozhovory
  • 2 366x

Hrajete rád fotbal?

Teď už velmi rád, protože to dělám pro zábavu. Lásku k tomu sportu máme v rodině a já ho do osmnácti hrál závodně.

Mohl jste jako fotbalista dosáhnout nějakých met?

Vzhledem k tomu, že se živím muzikou, asi ne. Hrával jsem levou zálohu nebo levý křídlo. Jenomže jsem nedával moc gólů, což se ode mě jako od útočníka očekávalo. Vždycky jsem spíš na gól nahrával, a tak mě z teplického klubu jednoho dne vyhodili. Góly jsem začal dávat až teď, když hraju za Spark.

Máte dres s číslem 13. Proč jste si ho vybral?

Můžu se na to vymluvit. Když mi to nejde, hodím to na třináctku, když mi to jde a dávám góly, tvrdím, že mi štěstí přináší číslo na dresu. Je to zvláštní číslo: mezi lidmi strašně rozšířený, přitom záhadný a trochu magický. Nikdy mi nepřipadalo, že přináší smůlu. Mám spíš pocit, že to funguje naopak.

To číslo na váš při rozdělování dresů zbylo?

Jedenáctka, kterou by mělo klasický levý křídlo nosit, už byla zadaná. Sáhl jsem tedy po třináctce.

Byl váš nástup na vojnu zásadní zlom, který rozhodl, že se z neúspěšného fotbalového střelce stane úspěšný rockový zpěvák?

Vojna je zlom pro každého, tvrdilo se přece, že na ni jde kluk a vrací se muž. U mě to bylo tak, že odešel fotbalista a vrátil se rockový zpěvák. Dali jsem se tam dohromady s kytaristou Tomášem Krulichem a začali dělat bigbít. Hrávali jsem spolu kdysi fotbal, ale on pak přešel k muzice a na vojně mě zlákal taky.

Takže idylická vojna?

Naopak, myslím si, že byla jedna z nejtěžších. Byl jsem v Hranicích na Moravě u raketového vojska, bojových jednotek, zažil jsem mazáckou vojnu a první rok jsem musel přežívat pod dozorem starších. Druhý rok už byl docela pohodový, měl jsem víc času na muziku. Asi měsíc a půl jsem byl na cvičení v Rusku. Dost mi to tehdy otevřelo oči, protože jsem viděl, jak žijou lidi ve státě, který nám dávali komouši za vzor. To bylo v letech 1984 až 1986. Celkově mi to ale na vojně nevadilo. Nikdy jsem nebyl maminčin mazánek.

Co jste byl?

Naše rodina byla čtyřčlená. Mám ještě o sedm let mladší sestru, ale patřil jsem spíš do party táta, děda, já. Všechno se to dost motalo kolem fotbalu.

Jaký byl váš dědeček?

Byl to hodný člověk. Oba dědové byli strašně hodní. Jeden byl Moravák, druhý z Prahy a bydleli v Teplicích. Byli osobití, každý žil tak, jako by byl v rodném kraji. Když bylo třeba mistrovstí světa v hokeji a my hráli proti Rusům, scházeli jsme se my chlapi u moravského dědy. Vždycky nachystal uzený, okurky a slivovici. Kromě mě se všichni během zápasu opili a pak si vzájemně nadávali. Pražský děda byl řadový člen KSČ, moravský ne. Jak stoupala hladina kořalky, vytvořily se dva tábory, které do sebe šily i politicky. Naštěstí to vzdycky skončilo smírem.

Čím jste chtěl v dětství být?

Tak to jsem absolutně nevěděl. Nebylo tolik možností, navíc chtít po čtrnáctiletým klukovi, aby se rozhodl, čím chce být, je těžké. Váhal jsem tak dlouho, až jsem prováhal osmou třídu a skončil jsem v devítce, která tehdy nebyla povinná. Pak už to bylo na pendrek, protože jsem už do žádný školy nechtěl. Měl jsem jí plný zuby. Kdybych tušil, že se mi zpěv stane povoláním, šel bych na konzervatoř. Jenže o tom jsem neměl ani šajn. Vyřešil to nakonec strýc, kterej dělal dlouhý léta u spojů, a nabídl mi, abych šel k nim, ža jako státní zaměstatnci nejsou špatně placení.

Čím tedy jste?

Jsem vyučený opraváč telefonů, ústředen a rozhlasu po drátě. Živil jsem se tak po vojně tři roky. Praštil jsem s tím po vydání první desky Kabátu v roce 1990.

Co je dobré na tom být muzikantem?

Záleží na tom, v jaké je člověk pozici. Když jsem začínal, doplatil na to můj syn Pepa, kterého jsem si moc neužil. Chodil jsem do práce od půl osmé do tří, pak jsem šel na zkoušku a doma jsem moc nebyl. Kabátu to ale začalo jít a dneska se mi podařilo dosáhnout takové časové svobody, o který jsem vždycky snil. Díky tomu, že všechny koncerty i muzikálové představení jsou večer, mám volné celé dopoledne i kus odpoledne a mohu se věnovat Valentýnce.

Co dělá váš syn?

Teď je mu sedmnáct a k muzice se moc nemá. Jako většina jeho vrstevníků ho berou spíš počítačový hry, internet a všechno kolem PC. Je na gymnáziu a doufám, že bude studovat něco, co má budoucnost. A jméno Pepa má, protože to tak u Vojtků chodí. Jsme Josefové už několik generací.

To, že jste na syna neměl moc času, byl důvod, proč jste se rozešel se svou první manželkou Jindřiškou, která pro Kabát napsala v prvních letech existence některé texty?

Byli jsem spolu třináct let, ale přestali jsem si rozumět a nechtěli jsme to dál lámat přes koleno. Pro kluka pak bylo lepší vyrůstat v klidném prostředí, ač rodina byla neúplná.

Naučil jste se po rozvodu být sám?

Naštěstí jsem sám nebyl dlouho, takže jsem si na to nezvykl. Mám kamarády, kteří byli dlouho sami a pak měli problémy přizpůsobit se ve vztahu někomu jinému. Byl jsem sám asi tři čtvrtě roku a zjistil jsem, že to neumím.

Jak se to projevovalo?

Nudil jsem se, nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem doma, koukal na video, někdy jsem se šel najíst do hospody, s kámošema na pivo a zase domů. Nebavilo mě to.

O Kabátu se na začátku devadesátých let tvrdilo, že chová nadstandartní lásku k alkoholu. Bylo to tak skutečně?

Řekl bych, že ano, ale není třeba dělat z komára velblouda. Bylo to prosté. Měli jsem kamarády, chodili jsme s nima do hospody na pivo a tam jsme řešili spoustu věcí. V osmdesátých a devadesátých letech jsem kole sebe neviděl nic smysluplnějšího, než partu muzikantů a kamarádů v hospodě. Pokecali jsem si a "někdy" se i opili.

Opíjeli jste se s mírou?

Pozor, já nepožíval alkohol, proto, abych se tím vytahoval. Já si chodil do hospody popovídat, byla tam legrace a u toho se pilo. Někdy nás to zbořilo, to ano.

Kdy jste s pitím přibrzdili?

Když jsem zjistil, že mi alkohol začíná přerůstat přes hlavu. Byl to takový pocit, jako když si stoupnete na sjezdovku, odpíchnete se a v půlce zjistíte, že už na to nemáte a nesjedete to. Bylo to nad mé síly, ale já naštěstí začal brzdit, dokud to ještě šlo.

Žádné léčení?

Léčení nebylo, ale měl jsem pocit, že bych možná měl jít. Navíc jsem byl zrovna v rozvodovém řízení. Někdy v šestadevadesátém se mi z toho naštěstí podařilo utéct.

Kouříte ještě?

Ne.

Proč?

Strach. Obyčejný strach o hlasivky. Nechtěl bych už zpátky ke spojům a hlasivky mě živí. Jednou mě začalo píchat v krku a já se tak vylekal, že jsem s kouřením skončil ze dne na den. Už to bude dva a půl roku. Bylo to na Slovensku při turné Kabátu.

Od té doby jste opravdu nekouřil?

Jednou jsem cigaretu měl v puse, to když jsme natáčeli videoklip k písničce Pohoda. Režisér David Beránek mě ukecal, ale vůbec mi to nechutnalo.

Co vám připadne na vašem nynějším muzikantském životě jako nevýhoda?

Popularita. Díky tomu, že mě spusta lidí zná, si už nemůžu dovolit motat se opilý po ulici. Když se chceme s rodinou někam zašít, musíme odjet daleko a pro jistotu to nenahlásit ani nejlepším kamarádům. Ale jak se říká, člověk si zvykne na všechno.

p>Jak se snášíte s bulvárním tiskem?

Je hloupé, když někdo píše něco, co si neověřil, a vstoupí člověku zásadně do života. Ubližovat takhle někomu mi připadá strašně hloupý.

Rozčílil vás už někdy bulvár?

Strašně mě rozčílil časopis Spy. Dokonce tak, že jsem na něj podal trestní oznámení. Napsal o mně, že Sabinu podvádím, což nebyla a není pravda.

Co chcete vysoudit?

Zažaloval jsem ho a chci finanční odškodnění, aby si ti "novináři" uvědomili, že za každou sprosťárnou by se mělo platit. Omluvu si můžou strčit za klobouk. Urazili mě a já po nich chci peníze. Ať je to něco stojí, musí to nějak pocítit.

Co do vašeho života přinesla Sabina Laurinová?

Valentýnku, tedy společným přičiněním. No, rozumíme si, možná se v nás přitahují protiklady, nevím. Já to neřeším. Není pro mě podstatné řešit něco, co funguje. Řešit to začnu, až to nebude fungovat.

Takže vy neřešíte ani případnou svatbu?

Kroužek na ruce nezajistí trvanlivost vztahu. Já obě svoje holky miluju i bez něj.

Jaké jméno má Valentýnka v rodném listě?

Valentýnka Vojtková, po tátovi. Ono se to stejně za nějakých osmnáct let změní, takže to není až tak důležitý.

Jsta šťastný?

V rodinném životě stoprocentně. V pracovním budu 15. června, kdy nám s Kabátem skončí koncertní turné a všichni budeme živí a zdraví. Jede s námi sedmdesátičlenný doprovodní tým. Když to zvládneme, budu stoprocentně šťastný.

Co pro vás znamenají fanoušci Kabátu?

To jsou ti, pro které má smysl muziku dělat.

Existuje v repertoáru Kabátu písnička, při které máte na pódiu během koncertu mrazení v zádech?

Šaman. Je o životě, který jsem zčásti zažil. Vidím se v něm. Náš textař Milan Špalek tehdy asi psal i o Kabátu, o tom, co jsme spolu za těch patnáct let zažili. Ta písnička je o tom, že někdy život nevyjde tak, jak si ho plánujeme. Čas nevrátíš a někdy to opravdu bolí.

Máte v tom ohledu čisté svědomí?

Občas jsem ulítl a přestřelil. Jak stárnu, tak mi to víc dochází. Snažím se teď dělat některé věci, které těm mladším připadají jako měknutí. Ono to ale měknutí není, já se jen ohlížím za svým životem a napravuju.

Zdroj - Magazín Právo; 5.6.2004