Před rokem se na hradeckém letišti tyčily těžní věže, které plivaly oheň, a Kabát si pod nimi užíval největší tuzemské rockové turné. Letos se kapela vrátila v rámci Pink Panther Festu. "Show vypadá moc dobře," tvrdí člen Kapely Milan Špalek.

S Kabátem přijeli i další kapely - Škwor, Doga, Support Lesbiens, Krucipüsk a trio Nevím. Putovní přehlídka Pink Panther Fest 2005, která se pyšní ještě větším jevištěm, než bylo loni, má za sebou už Brno, Olomouc, Vizovice a Ostravu. Hradec byl pátou zastávkou. "Hrajeme samé staré pecky i novější věci z posledního alba, ale to už je vlastně taky staré. A baví nás to. Zatím," usmívá se Milan Špalek.

Nemrzí vás, že zatím je návštěvnost menší než při loňském turné Dole v dole, které stálo jen na vás? Tehdy chodilo patnáct až dvacet tisíc lidí...

Víte, tohle je festival. My vždycky jedeme vlastní šňůru a pak přehlídky, kde třeba hrajeme pro dva tisíce lidí. Naše zkušenost je, že na regulérní turné chodí fanoušci ve velkém, ovšem na festivaly - a to je pro mně záhada už léta - tolik ne. Možná chodí jen na ty zavedené, jako je Třinec nebo Malá Skála, ale i tam jich přijde tak sedm tisíc, a to tam hrajeme my a s námi halda dalších dobrých kapel. Je to zvláštní, možná je to tím, že nemáme novou desku. Jedou s námi Support Lesbiens, Krucipüsk, Škwor, ti všichni mají svoje publikum, takže kdyby se to sečetlo, mělo by teoreticky přijít třicet tisíc lidí. Ale nepřijde, festivaly jsou něco jiného než samostatný koncert, který je podpořen novou deskou, televizí nebo reklamou.

Jak bere vaše publikum Support Lesbiens, kteří hrají žánrově odlišnou muziku než Kabát či Škwor?

Myslím, že dobře. Lidi už dnes konečně přestávají rozlišovat žánry. Dnes na festivalech vystupuje třeba Ivan Mládek a hned po něm Jolly Joker, klidně se střídá hard core s jazzem. Už je to jako venku, nikdo neřeší, že je to úplně jiný soudek. To bejvávalo.

Říkáte, že hrajete samé staré pecky. To nedáte ani jednu novinku?

My jsme ještě nic nevymysleli!

A kdy vás to čeká?

Až Pink Panther Fest komplet dojedeme, začneme dělat desku. Už máme asi šest nových věcí, zatím bez textů a ještě nejsou doaranžovány. Samozřejmě z nich zůstanou tak dvě a čtyři vyletí, protože písniček uděláme třeba třicet. Počítám ale, že ty dvě vydrží.!

Předchozí deska byla nejen úspěšná, ale i velmi povedená, což uznala i kritika. Cítíte tlak, že byste Dole v dole měli překonat?

Samozřejmě, člověk cítí velký tlak už z toho, že by měl udělat pořádné album. Jde o to, jak to vyjde. Už ani nevím, kolik máme desek, snad deset, takže jsme na to zvyklí, zažili jsme to snad tisíckrát. Dělala se první deska Má ji motorovou, lidem se líbila, druhá Děvky, ty to znaj byla ještě lepší. Pak jsme udělali Colorado a lidi se úplně zbláznili. Potom přišla Země plná trpaslíků, která se sice líbila nám, ale fanoušci ji zas až tak nezbaštili. Tak jsme to zase začali kopat nahoru. Je to nekonečné. Dokud kapela drží po kupě, dělá desky. Když se to líbí, zaplaťpánbůh, když ne, nedá se svítit, musí se udělat další. My samozřejmě nepustíme ven nic, co by se nám samotným nelíbilo.

Už dopředu počítáte s tím, že desku musí provázet hit typu Colorada, Žízně či Na sever?

To nikdy neodhadnete. My jsme vůbec nepočítali s tím, že se hitem stane song Dole v dole. Vždyť nemá žádné hitové ambice. Snad se povedl klip, vůbec nevím, díky čemu se to stalo. Nepočítali jsme s tím, říkali jsme si, že je to docela nášup, navíc nemá žádný refrén. Do rádia jsme dali Starou Lou, na kterou jsme sázeli, a lidi si vybrali Dole v dole. A Starou Lou za svou nevzali. Člověk to snad občas může tušit, ale někdy je divné, do čeho se publikum zaposlouchá. Dodneška se zpívá Moderní děvče, kterou jsme udělali jen jako velkou srandu. To samé platí pro pecku Láďa má velkou hlavu, která vzešla z recese jako vata na desce.

A teď je musíte hrát pořád...

To je ale hezké, že nemusíme dopředu kalkulovat.

Začínali jste před dvaceti lety s trasmetalem na venkovských zábavách...

Ano, hned po vojně.

... a dnes máte pódium skoro jako Rolling Stones, největší v republice. Jaký je to pocit?

Moc dobrý! K tomu by se podle mě chtěl dohrabat asi každý. Vždyť která kapela by nechtěla mít tak velké pódium a tolik lidí před sebou! Víte, občas si zahrajeme na sále v hospodě v Košťanech pro kamarády. Zábavy, marná sláva, jsou také velký mazec, ale my už na ně zpátky nemůžeme. Nebo třeba budeme moct, ale až tak za pět, deset let.

To byste asi už ani nechtěli, vždyť už jste za třináct let prodali 750 tisíc nosičů...

Nevím. Nikdo neví, jak to dopadne, stát se může cokoliv. Člověk si může plácat hubu a nakonec za deset let můžeme hrát v Horní Dolní na tancovačce. Když nás to bude bavit, samozřejmě.

Je zvláštní, že Kabát svého postavení dosáhl bez velkých kompromisů a mediálních berliček, což vaši skalní velmi kvitují. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Je to divné, ale vůbec netuším. Když už to po páté desce začínalo stagnovat, znovu jsme se nakopli. Řekli jsme si, volové, takhle to nemůže jít dál a změnili management. To hodně pomohlo. Předchozí manažer byl dobrý, ale jen do určité doby, pak už nevěděl, jak dál. Sešli jsme se klukama z Pink Panther a začali úplně od píky. V roce 1999 přišla zlomová deska Mega Hu a od té doby se to zase začalo zase klepat nahoru. Následovalo album Go satane go a výběr Suma sumárum. Je to furt dokola, jde to nahoru, pak to padá dolů, pak se to zase cpe nahoru, pak to klesá...

A teď jste kde?

Nahoře, ale zrovna řešíme, jak se tam udržet.

Zdroj: idnes.cz, Petr Mareček; 4.6.2005