Na pódiu se zpěvák Josef Vojtek mění v rozvášněného křiklouna, na první pohled znalého všech slastí i strastí rock ´n ´rollového života. Mimo jeviště má však pověst příjemného, civilního a veselého chlapíka. Tak na nás ostatně i působil během krátkého času vymezeného na tento rozhovor. Od dob divokých rockerských začátků dospěl a stal se gentlemanem, vážícím své činy i svá slova.

Propos - vážení slov: několik ostřejších či odvážnějších formulací muselo být nakonec z rozhovoru na přání zpovídaného vypuštěno. I tak ale zbylo dost materiálu, ilustrujícího dráhu Josefa Vojtka i skupiny Kabát, které tento pěvec věnoval značnou část života.

V době kdy vyjde toto číslo Penthousu, doběhne právě turné Kabátu. Můžete nám prozradit něco na téma „rocková kapela na cestách“?

Ono je to všechno už trošku jinak než dřív. Už kdysi jsme si řekli, že nebudeme odehrávat těch sedmdesát koncertů ročně, abychom se neujezdili. Proto hrajeme v rámci turné tak osm až deset koncertů za rok. Je to podstatně větší show po velkých městech. Jenže na to je zapotřebí spousta peněz a s Kabátem je problém v tom, že se nám špatně chytá sponzor. Už ten název. Kabát. Když nás sponzor nezná, tak neví, kam si nás zařadit. A když mu pak někdo šoupne nějakou naši desku, nejlépe titul Má ji motorovou, tak to už je úplný konec. Naštěstí tu jsou pivovary nebo výrobci cigaret a tvrdého alkoholu, takoví naši tradiční sponzoři. (smích) Díky sponzorům pak můžeme udělat turné v trošku větším stylu. Dobrý zvuk, velké pódium, velká světla. Ještě to není úplně takové, jak bychom si představovali, ale důležité je, že se to vůbec daří a cena vstupenek nepřesáhne únosnou míru.

Když už jsme díky vašim sponzorům nakousli téma alkoholu, o Kabátu se v tomto duchu tradují různé divoké historky.

Kabát začal oficiálně fungovat někdy v roce 1988, a to především na tanečních zábavách. (Kapela sice existovala už dříve, ale všichni si museli napřed odbýt vojnu.) A taneční zábavy jaksi svým duchem ke konzumaci směřují. Kdyby se nespotřebovaly hektolitry piva, pořadatelé nevydělají. S návštěvníky zábav se pochopitelně vezla i skupina. Když jsme měli pauzu, vyrazili jsme na pivo, na panáka. Vždycky se našel někdo, kdo nás pozval. Takže jsme s chlastem začali poměrně natvrdo. Jako muzikanti jsme začali vydělávat i poměrně „dost“ peněz a ruku v ruce s tím rostla i spotřeba. (smích) Nakonec to dopadlo tak, že když jsme se před zkouškami s kapelou scházeli v osm ráno v nádražní hospodě, tak jsme pořádně popili a místo zkoušky šli nakonec spát. To ale člověk dlouho nevydrží. Pak jsme začali mít první úspěchy u vydavatelů, podíleli jsme se na nějakých kompilacích a začala první malá turné po republice. Což opět znamenalo veselý noční život. Ale když se Kabát začal opravdu zvedat a začali jsme hrát ve větších halách pro pět nebo šest tisíc lidí, alkoholické období skončilo. Člověk se musel hlídat. Mít zodpovědnost nejen k divákům, ale i k dalším lidem, kteří jsou na koncertech zainteresovaní, například vůči týmu až šedesáti techniků, zvukařů a osvětlovačů, který čeká za svoji práci výdělek. Když jsme jezdili sami v jednom osobním autě a hráli po klubech pro pár lidí, leccos bylo jinak. Ale když organizujete velký koncert a někdo z kapely by se opil tak, že by nebyl schopný pořádně hrát, tak veškerá legrace končí. Za sebe mohu říct, že před koncertem si nedám ani panáka. A po koncertě se také hlídám, protože druhý den turné pokračuje.

Mohl byste vzpomenout na nějaké historky z dřevních dob Kabátu?

Toho byla spousta. Například nám během vystoupení usnul bubeník na bicí soupravě a nebyl k probuzení. Já jsem se opil tak, že si vůbec nepamatuju, že jsme měli koncert.

Když se člověk probírá životopisy velkých rokových hvězd žijících na západ od nás, nevyhne se scénám rozbitých hotelových pokojů a sloganu „sex, drugs & rock ´n´ rollový život“ a la Kabát?

Musím přiznat, že v minulosti se občas něco přihodilo. Když má člověk mezi dvěma koncerty na hotelu den volno a stráví ho popíjením, může se udát ledacos. Létají láhve, létají věci. Občas se něco rozbije. (smích) Toho jsme si taky užili dost. U nás se to dělo v jakýchsi periodách. Měli jsme „alkoholickou špičku“, pak jsme udělali nějaký velký průser (měli jsme dokonce v některých městech zakázáno vystupovat, protože jsme dělali opravdu virvál - nutno podotknout, že se s námi statečně vezla i naše technika, která nás v tom nenechala samotné), následně jsme se chvíli hlídali… a pak to postupně zase začalo nanovo.

Máte nějaké neobvyklejší zkušenosti z fenoménem „fanynka“ ?

Jo. S fanynkami se stávaly zvláštní věci. Zažil jsem jednu velmi divnou příhodu. Než mi došlo, že už asi nejsem úplně anonymní, měl jsem jméno a adresu pochopitelně normálně v telefonním seznamu. Což mě jednou definitivně vytrestalo. Zavolala mi jakási ženská, kterou jsme v životě neviděl, že zamnou přijede a prostě se mnou bude žít. (smích) Legrace mě přešla když ona osoba zavolala z nádraží v Teplicích: „ Jsem tady, přijeď si pro mě“ Vůbec jsem nechápal, o co jde. Pochopitelně jsem řekl, že nikam nepojedu. Po chvíli se ozval zvonek, koukám z okna - a tam ženská s dítětem a kufrem. No hrůza! Tohle se stalo před osmi lety.

Jak to vypadá s fanoušky v současnosti?

Už to není, jako když jsme se pohybovali na taneční zábavě a podnapilí fanoušci na nás viseli a tahali nás na panáka. Dnešní koncerty jsou drahé a nemůžeme riskovat, že se někomu něco stane. Snažíme se vytvářet nějaké nevšední precizní show, tak prostě nelze hned po odehrání devadesátiminutového koncertu skočit mezi fanoušky a pít s nima až do rána. To neznamená, že ze sebe děláme primadony. Za normálních okolností, když se nekoncertuje, tak je to o něčem jiném. Ale po koncertě, poté, co odehraje naplno až třicet písniček, kapela prostě potřebuje klid. Musí si odpočnout na zítřek. I kdybychom chtěli vyrazit na zábavu, tak za námi stojí manažer a řekne: „Tak konec, pánové, zejtra máme další kšeft. Prodalo se tři a půl tisíce lístků a šedesát lidí z doprovodu čeká na práci.“

A není vám těch bezstarostných časů trochu líto? Co například uspořádat občas anonymně koncert v klubu?

To všechno se může stát. Párkrát jsme to i udělali. Po skončení velké šňůry jsme si dali chvíli pauzu a pak jen s kytarami vyrazili po klubech. Každé hraní, jak ve velké sportovní hale pro pět tisíc lidí, tak v klubu pro tři stovky, má svoji atmosféru.

Takže dřevní doby v duchu sex, drugs & rock´n´roll, či v našich poměrech spíš ženský, chlast a rock´n´roll už jsou definitivně pryč?

No alkoholu jsem už mluvil, míra zodpovědnosti je veliká. A fanynky? Myslím, že už jim dávno nepřipadáme nějak eroticky přitažliví. (smích) To milerád přenechám jiným. Já navíc nikdy neměl potřebu běhat po koncertě za ženskýma a něco si dokazovat.

Zbývá poslední položka rock´n´rollového hesla. Drogy

Poznal jsem, jaké to je, a vybodl se na to. Pro jednou jsem zjistil „dělá mi to asi tohle“ - a děkuju, nazdar. Nikdy víc! Drogy pro mě nemají žádný význam. Jsem strašně rád, že můj syn, který je ve věku, kdy může lehce sklouznout, má úplně jiné zájmy, skvěle se učí a já mu plně důvěřuji.

Dovedl byste si jako rocker před deseti lety představit, že se objevíte například v rodinném pořadu komerční televize?

Já si ještě před deseti lety vůbec nedovedl představit, že bych se hudbou uživil. Pochopitelně jsem doufal, že ano. Ale kdyby mi někdo v roce 1988, když jsem hrál někde na zábavě, řekl, že prodáme s Kabátem devadesát tisíc kopií jednoho alba, tak bych se mu vysmál a myslel bych si, že je divnej. Tehdy jsem dělal u spojů a představa profesionálního muzikanta byla dost nereálná. V současnosti to u nás s bigbítem a vlastně s jakoukoliv muzikou začíná být zase dost těžké. Rostou ceny, klesají prodeje desek, každý druhý má v počítači vypalovačku, takže uživit se hudbou začíná být opět problematické. To jsme pocítili s Kabátem, prodeje nových desek razantně klesají, třeba z šedesáti tisíc na třicet. A tím se pochopitelně musíme snažit bojovat. Proto se Kabát objevuje i v televizních pořadech, ve kterých je to pro někoho z rockové branže nepředstavitelné. Nemusíme tam být pořád, on nás tam ostatně tak často nikdo ani nezve. Ale rozšíříme obzory. Pustíme naši muziku jiným lidem. Jistěže nějaký šestnáctiletý bigbíťák nebude koukat na show pro celou rodinu. Ale kouká na ni někdo jiný. Třeba náš budoucí sponzor. Dokud o nás ti lidé nevědí, nikdo nám peníze nedá. O tom to je. Musíme se zviditelnit. Myslím, že i kluci z kapely pochopili, že se občas musíme objevit i na akci, která nám jde proti srsti. Jenže taková je doba! Jsme malá zemička a jinak to nejde.

K rockovým mýtům patří určitě i silná motorka.

Asi narážíte na to, že s Kabátem hrajeme motorkářům na srazech. Jenže to není proto, že bych byl ortodoxní motorkář, ale spíše proto, že tvrdý rock k motorkám vždycky patřil. Mám mezi motorkářemi hodně kamarádů. Jsou to skvělí lidé. Ovšem já mám rád spíš rychlá auta, a hlavně: ona se kytara nebo aparát na motorce špatně vozí. Možná si ale motorku koupím, jen tak pro potěchu duše. Něco pořádně silného, třeba Hondu Shadow, ta mě bere.

Pár „motoristických“ historek se ostatně vyprávělo o vašem dojíždění do Prahy, když jste vystupoval v muzikálu Krysař.

Mám stále trvalé bydliště v Teplicích, ale bydlím už i v Praze. Ovšem v dobách, kdy jsem ještě dojížděl - to jsem měl třílitrového Golfa - tak jsem byl takovým dobrovolným přispěvatelem dálniční policie. (smích) Každou chvíli mě statečně lapili. Měl jsem zaježděnou svoji pravidelnou trasu, takže jsem ji mohl jezdit prakticky poslepu. Dělal jsem přejezd Praha-Teplice za půl hodiny. A na konci dálnice je dodneška - nechápu proč - šedesátka. Tam mě vždycky automaticky čapli. Každá jízda se mi prodražila tak o tisícovku. Pak už mě znali a přesně věděli: Je jedenáct hodin,Vojtek jede stošede na šedesátce.(smích) Asi jim přišlo blbý, připravovat mě pravidelně o část honoráře,takže nakonec už jenom říkali: „Pane Vojtek, to jste zase vy, tak už radši jeďte. Nemáte nějaké cédéčko?“ (smích)

Vaše jméno vám tedy pomohlo i u strážců zákona.

(s odpuštěním) jako prase! Snažím se nedělat věci, kterými bych někoho ohrozil. Ale je pravda, že rychlost padesát kilometrů za hodinu mě někdy strašně štve. Jednou jsem se dokonce honil s policií. Předjel jsem auto na plné čáře. Přece nepojedu padesát, to je pro dědky. Jedu sto, stopade a to auto najednou vyrazí za mnou. Tak jsem mu začal statečně ujíždět. Nevšiml jsem si, že to auto má kameru. Řekl jsem si - a od háje, asi jsem někoho naštval. Takže jsem to střihnul do pěkně ostré odbočky, hezký pravý úhel - auto přejelo, brzda, zpět a zase za mnou. To už jsem nevydýchal, bylo mi divné, že bych někoho dostal natolik, aby se mnou závodil i za takovou cenu. Zastavil jsem, že se zeptám, co se děje. Vyskákali dva policajti a začali křičet, jestli jsem se náhodou nezbláznil, že už po mě chtěli začít střílet, protože si mysleli, že jsem to auto ukradl. (smích) Pak mi řekli, ať se jdu podívat k nim do auta, že mají celou honičku nahranou. Byla to ohromná legrace: Pohled z přední kamery, ze zadní… Docela hezky jsme si popovídali, vyřešilo se to nějakou snesitelnou pokutou, ale tu kazetu jsem z nich bohužel nedostal. Chtěl jsem ji mít jako suvenýr… (smích)

Vraťme se na závěr k muzice. Kabát vždycky byl spolek značně stylově otevřený. Pamatuji se například na vaši spolupráci s J.A.R. v roce 1992.

To byla hodně povedená akce. Kluci - teda pardon, chlapi z J.A.R., nás tehdy oslovili, jestli bychom s nima neudělali jednu píseň společně. Okamžitě jsme souhlasili. První pracovní schůzka proběhla v Teplicích. Byla velmi úspěšná a musím říct, že tenkrát fungující rockový klub KNAK nic podobného nezažil. Vzniklou skladbu s názvem Čert včera vyletěl jsme nakonec nahráli v Praze a objevila se na desce J.A.R.

Plánujete nějakou další netradiční spolupráci?

Teď na to bohužel nebyl čas. Uvidíme.

Dá se říci, že Kabát je v podstatě lidová muzika?

Určitě, vždyť to pro lidi děláme.

Vydáváte desky poměrně často. Je v tom i ekonomický tlak?

Jedno LP za rok a půl - to je Kabátí model. Tři měsíce na přípravu, dva měsíce na natočení, dva měsíce turné, festivaly, propagace po rádiích a televizích. Nějaký čas na odpočinek. Ale hlavně… to tak máme ve smlouvě. Ale i ta finanční stránka je důležitá. Jelikož se neživíme jinak než hudbou, tak je ta rovnice jasná: počet desek - prodejnost - procenta - ceny. Což člověka donutí k aktivitě.

Původní záměr firmy byl vydat na sklonku loňského roku výběr největších hitů Kabátu. Ovšem najednou místo něj vyšlo nové řadové album Go Satane Go.

Firma chtěla klasickým způsobem prostě stáhnout z předchozích disků nejlepší písničky, jenže my jsme na to měli jiný názor. Ty staré verze už každý zná, a kdyby si z nich někdo chtěl udělat výběr, tak ať si je klidně stáhne do počítače a udělá si ho sám. My jsme ale nebyli spokojeni s kvalitou zvuku těch starých věcí a chtěli je přetočit znovu, s pořádným moderním soundem. Jenže to se zase nelíbilo firmě. Nakonec jsme se nedohodli a rozhodli se natočit novinku.

Ovšem výběru se nevyhnete. Máte ho také ve smlouvě.

Zatím jsme ten problém jenom oddálili. Ale v budoucnu se snad vše vyřeší ke všeobecné spokojenosti. Máme u vydavatele pozici, ve které si můžeme dovolit stát za vlastními názory. A rozhodně si nebudeme vymýšlet něco, co by poškodilo společné zájmy. Firma nás také netlačí k něčemu, co se nám nelíbí, způsobem „buď to uděláte nebo končíte“. Můžeme vést dialog.

Krom Kabátu se věnujete také vystupování v muzikálové roli Hamleta. Už proběhlo tři sta repríz - Nenudí vás potolikáte opakovat tentýž part?

Tři sta repríz je dost, ale platí přísloví „ kdo se dá na vojnu, musí bojovat“. Po takové době samozřejmě i zpívání něčeho, co vás baví, přeroste v rutinní práci, která občas leze krkem. Na druhou stranu - proto jsou alternace, aby si člověk mohl odpočinout. A někdy je toho odpočinku opravdu zapotřebí! Přehrávání jedné role se může zdát nudné, ale daleko horší je nuda, když se nikde uplatňovat nemůžete. Takovou nudu už jsem zažil a nerad bych si to zopakoval. Vystupování samozřejmě tu a tam oživí i nějaká komická historka. Mám například hezkou příhodu s režisérem muzikálu Zdeňkem Troškou, která se udála hned na úvodních zkouškách. Při milostné scéně Hamleta a Ofélie Hamlet odhodí košili a hraje do půl těla nahý. Strhl jsem košili a najedenou se ozvalo „Stop“! a Zdeněk povídá: „Co to je?“ Odpověděl jsem: „Tetování.“ „Jde to sundat?“ Já na to: „Nejde, a proč? Vždyť Hamleta nikdo neviděl, třeba byl taky tetovaný.“ Následovala dlouhá porada, zda „být, či nebýt“ tetovaný. Nakonec zvítězil zdravý rozum a nikdo ze mě nic nebrousil ani neškrabal. A tak jsem možná první představitel tetovaného Hamleta na světě.

Vy se sám považujete spíše za interpreta, ale kdysi jste se podílel i na některých textech Kabátu.

To byly jenom drobnosti. Já nejsem autorský typ. Rozhodně nechci prosazovat něco jenom proto, že jsem to napsal já. Jsem rád, že v kapele zpívám a že parta funguje, že jsme spolu vydrželi pohromadě beze změny sestavy takovou dobu. Deset společných let! To je kus života. Jistě, občas byly nějaké problémy a třenice, ale naprosto zanedbatelné vzhledem k celé té dlouhé době.

Autor - Tomáš Polívka; Penthouse; duben 2001