Z nabídek si vybírám srdcem

  • Zdeněk
  • Rozhovory
  • 1 772x

Josef Vojtek vtrhl na naši hudební scénu před více než deseti lety jako zpěvák živelné, pořádně nabroušené kapely Kabát, jejíž provokativní texty uváděly kritiku do mdlob. Za tu dobu se Kabát stihl zařadit mezi nejúspěšnější domácí skupiny. Jako jedni z mála dnes vyprodají sportovní halu či stadión bez sebemenších potíží, prodeje jejich desek šplhají do závratných výšek. I recenzenti přiznali časem Kabátu nespornou hráčskou zručnost a Josefovi jeden z nejvýraznějších hlasů českého rocku. Ten však už dávno nezní jen na koncertních pódiích. Z Josefa Vojtka se stala muzikálová hvězda. V současné době ho můžete vidět ve dvou hlavních rolích v pražském Divadle Kalich - jako Krysaře v dirty muzikálu Daniela Landy a jako Hamleta v muzikálu Janka Ledeckého. Josef Vojtek tvoří spolu se Sabinou Laurinovou nejsledovanější pár současnosti, k čemuž přispělo i to, že se jim koncem dubna narodila dcera Valentýna.

Stejně jako ostatní členové Kabátu pocházíte z Teplic. Do Prahy jste se přestěhoval kvůli práci?

Nejen z pracovních důvodů. "Utíkal" jsem ze svého tehdejšího soukromého života. Přestali jsme si rozumět s manželkou, nemělo cenu, abychom spolu dál žili. Rozhodl jsem se pro radikální řez: když už něco ukončit, tak se vším všudy. Pronajal jsem hospodu, kterou v Teplicích mám, a šel do háje. Jediné místo, kam jsem si to mohl namířit, byla Praha, protože tady byla práce.

Vzpomenete si ještě někdy na doby, kdy jste s Kabátem objížděli tancovačky na severu Čech?

Jistě. První zkoušku jsme měli 1. května 1988, měsíc nato už jsme hráli na zábavě. Byly to hodně divoké začátky. Vyráželi jsme v pátek a v neděli jsme se vraceli totálně vyčerpaní naším hudebním "uměním".

Dneska se objevujete ve společenských rubrikách i na titulech časopisů díky muzikálům i vašemu vztahu se Sabinou Laurinovou. Znamená to, že nekompromisní rocker Vojtek je minulostí?

Tomu se člověk neubrání, ale nejsem pochopitelně rád, že propírají naše soukromí v bulváru. Stejně tam píšou z devadesáti procent absolutní nesmysly. Kdyby je skutečně zajímala pravda a přistupovali by k ní seriózně, klidně s nimi budu komunikovat. Nicméně to nijak nesouvisí s rockerem Vojtkem. Tím, že se párkrát objevím se Sabinou v novinách, přece nepřestávám být rockerem. To je o přístupu k životu, otázkou duše.

Jaká je vaše první reakce na nepravdivé články o vás?

Víte, zaráží mě na tom jedna věc. Těm redaktorům je asi úplně jedno, co si o nich člověk myslí. Mne by třeba štvalo, kdyby mě někdo očividně měl za idiota a podle toho se ke mně i choval. Oni jsou ale splachovací, to je hrozně nedůstojné! Vzhledem k tomu, co se dělo před Sabininým porodem a po něm, už jim pokládám telefon. Nezáleží mi na tom, jestli v takových plátcích budu, nebo ne. Chci, aby si mě lidi pamatovali z koncertů Kabátu nebo z jeviště Divadla Kalich tím, jaký výkon podávám, a ne z prvních stránek bulvárních časopisů. Místo na nich rád přenechám těm, kteří se neumějí zviditelnit jinak než tím, že vymetají kdejaké akce a tvářejí se přitom jako největší megastar. Jde o to dělat svoji práci dobře, diváci si potom o vás řeknou sami.

Když si tedy takový článek přečtete, máte tedy vztek?

Vždycky si říkám, že kvůli takovému blbovi si nemá cenu kazit den. Takže na to přestanu myslet. O co vlastně jde? Noviny si přečtete a zahodíte je, nebo je použijete na podpal. Mají krátkou životnost - jako zprávy v nich.

Ale měl jste někdy už vyloženě nakročeno, že si to s pisálkem, který o vás šíří pomluvy, osobně vyřídíte?

Když někomu vysvětlujete, aby nepsal to, co napsat chce, protože je to všechno špatně, a on to stejně otiskne, aniž by ho zajímalo, jestli tím někomu nemůže ublížit, je u mne ksindl a nic jiného nezaslouží. Nejsem zrovna typ, co vyhledává konflikty, ale znáte to o té pověstné poslední kapce v poháru trpělivosti … Obecně existují dva způsoby, jak se proti bulváru bránit. Aktivní a pasivní. Do první skupiny patří, buďto hned někomu jednu vrazit, pak mírnější aktivní způsob obrany, tedy vláčet ho po soudech. Pasivní obrana znamená se na ně vybodnout a všechny takové útoky prostě přecházet.

Takže asi nebudete patřit mezi ty, kteří ochotně vystrkují své děti na titulní stránky časopisů a donekonečna s nimi pózují fotografům?

To si pište, že ne. Těch dětí je mi vždycky trochu líto. Novináři volali od chvíle, kdy jim nějaká "dobrá duše" práskla, že čekáme se Sabinou dítě. Čmuchali, kde bude Sabina rodit, což se jim taky nakonec vyčmuchat podařilo. Sotva se Valentýnka narodila, chtěli ji zase hned fotit. Nechci z toho dělat kovbojku, ale nehodlám si ze svého soukromí udělat příběh na pokračování v bulvárním tisku. Ať si mě novináři fotí v divadle, na koncertech - budiž. Ovšem jakmile za sebou zavřu dveře svého bytu, urazím palici každému z nich, kdo tam strčí frňák.

V pražském Divadle Kalich jste přijal už druhou hlavní roli - vedle Hamleta nyní hrajete i Krysaře. Na druhou stranu řadu dalších nabídek odmítáte. Podle čeho si vlastně vybíráte?

Bude to znít možná banálně, ale podle srdce. Hlavou se řídím v jiných situacích, ta přichází na řadu až potom. V tom prvním momentě, kdy za mnou přijdou s demosnímkem, čekám, jestli mě to chytne, něčím zaujme už na první poslech. Jsem samozřejmě vždycky rád a vážím si toho, že lidi kolem mají zájem se mnou spolupracovat, ale na druhé straně jsem dneska už naštěstí v pozici, kdy nemusím brát všechno a hlavně nemusím být všude. Nevrhám se do všeho po hlavě jako kdysi.

Hrál jste už v první verzi Krysaře, tenkrát Štěpána. Tehdy, před šesti lety, čelil Krysař obvinění některých recenzentů, že podporuje xenofobii a antisemitismus. Jak jste takové útoky vnímal?

Na to já, s odpuštěním, zvysoka kašlu. Mně jde o diváky a ne o pár kritiků, kteří ještě ani nedosednou v hledišti a už vykřikují něco o rasismu. Já osobně znám Dana Landu jako skvělého kluka a dám za něj klidně ruku do ohně. Nás podobné nesmysly tehdy prostě nezajímaly a nezajímají mě ani teď. Hráli jsme to s chutí a velkou energií. První verze měla sedm stovek repríz. Když mě něco takhle chytne, nechám v tom srdce. Letos se Krysař vrátil, zase máme plno a diváci odcházejí spokojení. To je pro mne důležité.

Krysař se vlastně také stal první příležitostí oddělit vaše jméno od značky Kabátu. Jak to zbytek kapely snášel?

Když jsme začínali, byli jsme zvyklí být neustále spolu. Po zkoušce do hospody, po koncertě do hospody … Dneska se vidíme třeba jen dvakrát za měsíc. A jak nám to hraje, ne! Kamarádství přece není závislé na tom, jak často se scházíte. Kluci časem pochopili, že moje účinkování v muzikálech může kapele i pomoci. Hrajeme spolu už čtrnáct let, a to je pořádný kus života. Všechno jsme si vyříkali, jsme v pohodě.

Jste známý tím, že se na koncertech nešetříte. Cítíte, že se s přibývajícími roky dostavuje větší únava a že už si toho v tomto smyslu třeba nemůžete dovolit tolik jako dřív?

Dneska děláme trochu jinou show než před čtrnácti lety. Máme pořádná světla, videoprojekce, prostornou scénu, dobrý zvuk. A to fanoušky baví rozhodně víc, než kdybych před nimi jenom běhal dvě hodiny jako magor. Je pravda, že se víc hlídám, víc se o sebe starám. Občas zajdu do posilovny, abych se úplně nerozsypal. Mám trenéra Pepu Ráce a ten mě mučí a mučí a mučí … Změnil jsem taky životosprávu, ty nekonečné tahy a pitky už mám za sebou. Ono koukat na Krysaře nebo Hamleta, který před sebou valí pivní pupek, by se divákům v divadle asi taky nelíbilo.

Kde vás čtenáři tedy mohou vidět?

Krysaře zase budeme hrát v Kalichu od poloviny září do konce roku, zbývá nám rovná padesátka repríz do derniéry. V první polovině listopadu si však naposledy střihneme pár představení Hamleta. Potom odlétáme s Kabátem na čtyři koncerty do USA.

Autor: Jaroslav Panenka, Večerník Praha; 28.7.2002