Co vás dovedlo k tomu hrát na kytaru?

Tomáš: Mě v šestnácti vykopli z fotbalu, protože jsem měl dlouhý vlasy a nechtěl se nechat ostříhat. Tak jsem si koupil kytaru, abych se nenudil. Z fotbalu jsem byl zvyklej třikrát týdně trénovat plus o víkendech se jezdilo hrát zápasy, takže stačilo věnovat kytaře stejně času a za dva roky už jsem ovládal slušný základy. Pak jsem se vrátil z vojny a už jsme začali dávat dohromady teplický kapely.

Cvičíš ještě?

Tomáš: Že bych se učil nějaký nový postupy to né, ale s věkem se člověk hodně vyhraje a je si mnohem jistější. Pozná se to hlavně na koncertech. Po těch letech to máš už prostě v ruce.

Ota: Já jsem začal už někdy na základce. Moje první kytara byla Jolana Iris. Ušetřil jsem na ni tisíc korun. Měl jsem tu výhodu, že jsem vždycky hrál se staršíma. Věkovej rozdíl třebatři čtyři roky je v teenagerským věku stašně znát. Moji vrstevníci nechtěli cvičit, neuměli hrát, tak jsem hrál se staršíma klukama, měl různý kapely. Měl jsem štěstí, že jsem se na rozdíl od kluků vyhnul vojně. Strašně jsem za to bojoval, protože jsem měl pocit, že už potom nechytím vlak. Jednou se otevřely dveře do zkušebny, vstoupil Milan Špalek a řek: „Hele, nemám kytaristu, tak pojď hrát“. No a od tý doby jsem v Kabátu. To bylo někdy v devadesátým roce. Vlastně od osmnácti jsem v Kabátu, před tím to nestálo za řeč. My jsme se nejdřív tak nějak míjeli, protože Tomáš hrál v jinejch sklepích než já. V Teplicích byla v tý době taková atmosféra, že se v každým druhým sklepě hrálo. Ať už to byli punkáči, v jednom sklepě hráli třeba FPB, ze kterých se pak vyvinuli Už jsme doma. V dalšim sklepě řval do mikrofonu Kamil Střihavka. Vždycky nás někdo z toho sklepa vyhodil, tak se šlo do jinýho. Ten se vyklidil, stačila jedna zásuvka a už se jelo.

Co byste poradili mladým kytaristům?

Tomáš: Hlavně se nenechat odradit a vydržet. Nepředstavovat si, že si v šestnácti koupíš kytaru a v osmnácti už budeš točit desky a hrát velký koncerty. Na to se musí počkat dýl.

Ota: My taky známe každou šatnu v kulturácích z dob minulých. Objezdili jsme to všechno poctivě několikrát. Tam se člověk vyučí. Zjištíš, jestli to lidi baví.

Hrajete na kytary Gibson. Jaké jsou to modely?

Ota: Já hraju převážně na Gibson Les Paul Custom Black Beauty z roku 1979. Jestli tedy platí první a pátá číslice sériového čísla jako označení roku. Kytara má dva snímače (Black Beauty se vyrábí i se třemi snímači - pozn. red.) a zlatou mechaniku. Pak mám ještě černý Gibson Flying V s bílým krytem, Fender Telecaster a 12 strunný Rickenbacker.

Tomáš: Já mám bílý Gibson Explorer s černým krytem z roku 1982 a Gibson Flying V v takovém třešňovém provedení, který jsem kupoval úplně nový předloni v Americe, takže je to tuším rok 2002. Hraju taky na Fender Stratocaster.

Proč jste si vybrali zrovna tyto nástroje? Co se vám na nich líbí?

Tomáš: Jednak se mi líbí vzhledově. Explorer má supr zvuk a druhou věcí je, že obě moje kytary jsou lehký. Kdybych měl hrát na Customa jako Oťas, tak bych po každém koncertě trpěl se zádama. Mít 2 hodiny navlečenou takhle těžkou kytaru, to už bych měl problém.

Máš nějaké vzory, které tě inspirovaly hrát na tyto nástroje?

Tomáš: Zrovna Bill Gibbons ze ZZ Top je u mě pan kytarista a ten hraje na Explorera.

A Flying?

Tomáš: Flyinga jsem koupil předloni v Americe. Brali jsme si tam každej jenom jednu kytaru, protože jsme si je brali do letadla, tak abychom se s nima nemuseli moc tahat. Já jsem si vzal Explorera a on se mi v letadle zlomil. Tak jsem si musel narychlo v Denveru koupit kytaru. Kluci, co to tam znaj, mě vzali po krámech a měl jsem štěstí, že jsem narazil na tohle Flying Vé. Měli jsme totiž hrát ještě asi čtyři koncerty.

A jseš s ním spokojen? Je to zvukově jiný?

Tomáš: Jsem. Zvuk je o něco jiný než u Explorera, ale spokojen jsem.

Jak se přihodilo, že se ti kytara v letadle zlomila. Bylo to v lepeném spoji?

Tomáš: Zlomila se na konci hmatníku. Nechal jsem ji cestovat se zavazadly a to byla asi chyba. Otevřel jsem kufr a kytara vejpůl.

Ota: Asi tam s tím pěkně házej. Právě na základě toho jsme si od té doby brali kytary s sebou do letadla.

Podle čeho vybíráte kytary pro konkrétní písničku?

Tomáš: To vždycky vyzkoušíme až ve studiu. Někdy použijem Fendery, jindy Gibsony, jindy zas spojíme Fender a Gibson a tak.

Která z té trojice kytar Explorer, Flying V a Stratocaster je tvoje nejoblíbenější?

Tomáš: Explorer.

Oto, ty máš kytar fůru. Zkus ke každé něco říci.

Ota: Nejraději mám Les Paula. Toho mám prakticky od začátku. Koupil jsem ho, když jsme točili desku Colorado, takže už ho mám 10 let. Les Paul je moje jednička. Flyinga jsem si vždycky přál. Jsem o něco mladší než Tomáš, takže jsem víc frčel v heavy metalové éře. Dobře se mi na něj hraje. Na Les Paula jsem poslední ani předposlední šňůru nehrál, protože je těžkej. Ale letos, jak budeme hrát venku, si ho chci vzít jako jedničku. Chci se k němu vrátit, protože má lepší zvuk. Je to prostě dobrá kytara. Nějak tu váhu vydržím. Pak mám ještě Telecastera. Na něj je natočená třeba Pohoda, proto ho tady dneska mám. Jinak bych tady měl Les Paula.

A Rickenbacker?

Ota: Toho jsem si jednou půjčil ve studiu, když jsme točili desku Go Satane go. Tam byla písnička Na sever, která vyžadovala zvuk 12-strunné kytary. Náš producent Milan Cimfe věděl o jednom klukovi, který měl Rickenbackera dvanáctku. S Milanem jsme se shodli, že zvuk Rickenbackeru byl mohl být na tu písničku dobrej. Takže jsem ji nahrál a tím pádem začal řešit problém, co s tím na koncertech. Nejdřív jsem si ho na koncerty půjčoval. A po třech letech ji nakonec od toho kluka koupil. Tři roky jsem ho neviděl a přitom měl půjčenou jeho kytaru. Teď už je moje a hraju na ní vlastně jen Na sever, popřípadě sem tam ve studiu kvůli barvě jako třeba na poslední desce. Ona to není kytara, na kterou by se dalo hrát furt. To je prostě dvanáctka, Tom Petty a tak. Teď se chystám, že si koupím SGéčko. Chtěl bych bílý (vyrábí se v Custom Shopu - pozn. red.). Právě ještě než jsem koupil tu dvanáctku Rickenbackera, sháněl jsem, jestli nedělá nějakou dvanáctku Gibson. Bohužel vyráběj jenom dvoukrkou. Samotný SGéčko dvanáctka není.

Na jaké kytary jste zvyklí skládat?

Ota: Já doma dělám na španělku.

Tomáš: Já mám doma Marshalla JCM900, kterýho vozím jako dvojku, takže skládám na elektrickou. Dám si to vždycky potichu, ne že bych řinčel jako na pódiu. Na elektriku se mi dělá líp, protože už má tu barvu.

Ota: Já mám doma taky takovýho malýho Peaveye a jednu elektrickou kytaru, takže občas skládám i na elektrickou. Jak kdy. Ale když ležím na gauči tak nesedím u komba a hraju na španělu.

Co byste řekli k aparátům, proč hrajete na Marshally?

Ota: Protože na ně hrajou AC/DC…

Tomáš: Hurvajs to řek za nás. Kdyby se nám zdálo něco lepšího, tak bychom hráli na něco jinýho. Ale zatím jsme to nemuseli řešit. Oba hrajeme na 100W hlavy Marshall JMP a reprobedny 1960A. (pozn. red.: JMP je model 2203 vyráběný v letech 1975-81, první master volume aparát předcházející řadě JCM800. V průběhu turné Dole v dole si Ota i Tomáš pořídili nové 100W zesilovače JCM800)

Ota: Jedinej problém, kterej máme je, že nás zvukaři na koncertech nemaj rádi. Že prej to moc řve. Za celejch 15 let co hrajem, tak všichni zvukaři, co se kdy mihli kolem kapely, měli vůči nám nějaký připomínky. Že to hraje moc nahlas, že to berou zpěvový mikrofony a tak dále. Ale Marshally musí hrát nahlas.

Od Radka Havlíčka víme, že teď nemáte na pódiu nic, že všechno jedete jen z in-ear odposlechů a aparáty máte dokonce někde pod pódiem.

Ota: To bylo na turné Suma sumárum, jak jsme hráli veprostřed. Na loňském turné jsme zase hráli s normálníma odposlechama. Ale aparáty na pódiu nemáme.

To vám nevadí pocitově, že nemáte aparáty za sebou?

Tomáš: Nevadí. My se dáme do odposlechů tak abychom se slyšeli dobře, když nás s tím takhle vyženou.

Vaše oblíbená kapela jsou AC/DC nebo ještě něco?

Ota: Jednoznačně. Hodně kapel, ale AC mám nejradši. Mám od nich všechny desky.

A kytaristi?

Ota: Asi Malcom a Angus. Takovej ten pravej bigbeat dřevitej, zemitej.

Tomáš: Bill Gibbons. Určitě ti dva kluci z AC/DC taky. My jsme nikdy neobdivovali takový ty šílený jezdce jako byl Yngwie Malmsteen nebo Steve Vai. Měl jsem rád třeba kytaristy od Status Quo i když nehráli nějaký náročný laufy. Spíš jde o to, jak dobře uměj postavit pecku, jejich melodický rockenrollový riffy. Vžycky přišli na něco novýho, jednoduchýho a to jsme obdivovali.

Jak jste na tom s efekty?

Ota: Používám jenom Jim Dunlop Dimebag Cry Baby, který je naprosto fantastický a DOD chorus, jinak nic.

Tomáš: Já hraju rovnou do aparátu, efekty nepoužívám.

Na jaké hrajete struny?

Tomáš: D’Addario.

Ota: Už léta letoucí hrajeme oba na hybridy 10/52 (D’Addario EXL140) a už je asi měnit nebudeme.

Tomáš: Samozřejmě, že jsme vyzkoušeli různý druhy a značky. Kdyby se nám zdály jiný struny lepší, tak bychom používali jiný. D’Addaria se nám zdají nejlepší.

Zvukově nebo protože dlouho vydrží?

Ota: Jedno s druhým. Hlavně se mi líběj zvukově. Z nějakýho důvodu mi na Les Paulu struny praskaj, takže vždycky před koncertem natahuju nový, který vždycky vydržej. Zkoušel jsem i Elixíry a to nebylo dobrý. Ty se nedají s dadárkama vůbec srovnat. Byly takový polohluchý a stejně praskly. Takže už zůstanu u EXL nadosmrti.

Máte nějaké oblíbené kabely?

Ota: To né. Používáme vysílačky Shure, takže kabely moc neužijeme.

Jak jste s nimi spokojeni? Fungují bez problémů?

Supr.

Radek: Při posledním turné bylo jeviště plný železa, 14 nebo 15 tun ground supportu. Měli jsme docela hrůzu, ale nevyskyt se jediný problém.

Od května jedete turné Dole v dole. Čím bude zajímavé?

Radek: Bude to zatím největší turné, co se kdy v Čechách jelo, minimálně co se týče velikosti scény, která bude mít řádově 50 metrů na šířku.

Tomáš: To abychom si vzali kolečkový brusle…

Radek: Největší vychytávky byly na turné Suma sumárum. Tím, že pódium bylo uprostřed, veškerý signál včetně odposlechů se tahal bezdrátově. Napočítali jsme 18 bezdrátových frekvencí. Jeviště bylo úplně čistý, všechen aparát byl umístěn pod pódiem. Dole v dole bude spíš klasika. Peníze se investovaly hlavně do velikosti scény a aparátu, aby lidi měli zážitek, že na stadióně bude stát něco opravdu velkýho. Čtyři těžní věže, který se budou opravdu točit. Dál tam budou obrovský projekce pro lidi co stojí vzadu. Celkem je to asi 42 tun techniky, se kterou standardně jezdí 70 lidí. Na místě se budou ještě nabírat pomocníci, kteří budou pomáhat se sestavováním. Jinak pro představu, je to sedm třináctimetrovejch návěsů kamionů plnejch věcí. Myslím, že to bude už srovnatelný s dobrejma koncertama, který sem přijedou z venku. Rock’n’n roll je vždycky show a tahle kapela si to naštěstí uvědomuje. Chceme, aby lidi bavila nejen muzika, ale aby měli i vizuální zážitek. Je to samozřejmě finančně velmi náročný, protože s sebou vozíme kamery a kameramany, aby snímali detaily z koncertu a lidi vzadu viděli, co se na pódiu děje. Vedle toho budou pro koncerty speciálně připravený projekce.

Takže všechny koncerty budou venku?

Radek: Ano. Poprvé v historii se jedou výhradně koncerty pod širým nebem. Jediný koncert není v hale. Na podzim haly bohužel kapacitně nestačily, takže asi nastal pravý čas udělat koncerty pod širým nebem. Zážitek je uplně jiný, když se hraje večer venku a vyjde počasí, to se prostě nedá srovnat. I po zvukové stránce je to mnohem lepší. Každej zimní stadion je specifickej, takže jsou problémy se zvučením. Přijdou lidi a je to zase úplně jinak. Jedny mají plastový sedačky, jiný zase vzadu prosklenou stěnu, jedny jsou nízký, jiný vysoký… Venku by to mělo být i zvukově mnohem lepší.

Zdroj: www.pmc.cz; březen 2004

Zde si můžete rozhovor přečíst v původní verzi v PDF formátu.