Z minulých let jest dostatečně známo, že teplický rock´a´rollový Kabát se při svých pravidelných turné zlepšuje od štace ke štaci a chce-li kdosi zahlédnout nejtřpytivější momentální formu kvinteta, měl by počkat na některý z posledních koncertů. Pakliže pohlédneme ke skutečnosti, že kabát letos své Go Satane Go Gambrinus Tour 2001 v Malé sportovní hale v Praze na Výstavišti de facto uzavíral a k tomu navíc předvedl jeden z nejlepších výkonů, kterých je schopen, berme mýtus shora popsaný jako potvrzený. Severočeši dorazili se silným zvukovým aparátem, skvělými světly, na české poměry znamenitou výpravou, kamerami v hale, jež umožňovaly nejenom sledovat dění na pódiu v nadživotní velikosti na zadním plátně rozděleném na tři díly, ale současně zasazovat do rámce skladeb obrázky a filmy. Nechtěl-li divák civět na vizuálně neměnné muzikanty, mohl posunou oči vzhůru a zadívat se třeba na těla tradičních prostitutek při skladbě Děvky ty to znaj, v lepším případě na ukázky z kreslených filmů o Brouku Pytlíkovi, Ferdovi Mravencovi, sestřih z filmových rolí Bruce Villise (v zákulisí se špitalo o pozvání, které na koncert obdržel), namátkové záběry z videoklipů Kabátu či další ilustrační snímky, které celou půldruhou koncertní hodinu rámovaly. už jenom proto musel Kabát odejít po pětiskladbovém přídavku jako vítěz.

Důvodů ale bylo víc. Rozehraná mašina Kabát projela jednatřicet skladeb, z nichž lze každou označit jako osvědčený či potenciální hit. Která česká kapela si může dovolit takto postavit koncert? Jedinou píseň bych neoznačil jako koncertní vatu, jen se pozastavuji nad zařazením Ďábla a syna zpívanou baskytaristou Milanem Špalkem, kterou paradoxně vykolejilo kytarové vybrnkávání. Buď měl Ota Váňa nástroj rozladěný, či byl rozladěn on sám, anebo sahal vedle, v každém případě připravil vokálně labilnímu Špalkovi perné chvíle. Jinak ale všechna čest. Skladby zpevňovaly útočnost a radost, které Kabát už nějaký ten pátek rozdává, byť ještě stále kolem sebe slýchávám názory polozasvěcených o tom, kterak je třeba skoncovat s vulgarismy. Na nové desce najdete jeden, dva, v porovnání s albem Děvky ty to znaj nesrovnatelně málo. Novum bylo i Vojtkovo uvádění. Nenásilné, plynulé, přirozené, neafektované a nehloupé. I to je podstatný pokrok oproti minulosti, třeba i oproti předešlému turné. Vojtek se, zdá se, naučil mluvit, což mu v žádném případě neubíra na důstojnosti, ani na pověsti rockového rebela. Naopak. Sálem se plížila na špičky našlapující úcta, která se klubala již se zjištěním, že je principála jistý a sebejistý zpěvák. Závěrečné mizení hlasových dispozic nutno připsat na vrub únavě, protože Vojtek zpíval od první chvíle naplno.

Přesto jej v prvních pěti skladbách srážely ´nevycválané´vokály ostatních čtyř kolegů (ano, Kabát dokáže i pětihlas), což bylo nejmarkantnější ve třetí V pekle sudy válej. Jako by ji z hospody Na růžku vyzpěvovalo stádo opilých štamgastů, kterým na nějaké té intonaci nesejde a vlastně ani nevědí, co to slovo znamená. I tohle ale kapela časem vylepšila, a tak k naprosté spokojenosti člověka, který má vokální linky naposlouchané z desek, chyběl je tu a tam ústřední Vojtkův hlas, který se šetřil a pustil ke slovu ostatní linie od druhé po pátou. V reálu to zní nedotažené a neobvykle. Kabát vystavěl koncertní blok velice chytře. na začátek nemilosrdně pobral úvod nové alba Go Satan Go, aby se dále střídavě probíral hitůvkami z první i druhé poloviny devadesátých let a stříbřil je novými písněmi. I na ty ale zaznamenal skvělou odezvu a třeba dodat, že Divá Bára, Kanibal Hanibal či Na sever jsou již nyní jednoznačnými adepty pro budoucí koncertní seznamy. Vytrácely se trochu Ber či Slibem nezarmoutíš, kompozice, kterým chybí kuráž už ve studiové podobě. Když se ale sálem rozezněly Moderní děvče, Colorado, Prdel vody či závěrečný hymnus Žízeň, bylo zřejmé, že je docela jedno, jestli se hudebním kritikům poslední album líbí či nikoliv. Posluchačům se totiž líbí, a ti vládnou halám. Přesvědčovací metody si mohla v předprogramu hlavním hvězd vyzkoušet i Doga, propagující pár dnů starou novinku Jsem trochu divnej. Jsa si vědoma nadcházejícího sólového turné, omezila pražský set pouze na dvě ukázky (Holka homosexuál a Zkazím ti tu radost), aby zbytek pětatřicetiminutového bloku zasvětila ohlížení zpět. Zazněly nejslavnější písně z jedenáctiletého působení a ukázaly, že se kytarista a zpěvák Roman ´Izzi´ Izaiáš s novým počinem dostatečně změnil a je schopen svůj hlas vedle dobrého výrazu kočírovat i k bravurní intonaci. Doga celá je pak profesionálně vyhraný soubor, který nedělá chyby. Jeho písně jsou historky z kroniky syrového rock´a´rollu, jeho hrdiny Motörhead, Kiss, AC/DC a jiní klasici. Předvedl přesně tolik, aby nezastínil hlavní hvězdu večera a odešel se ctí. Jenom jednu chybu měl. Když totiž dorazil Kabát, zpívalo publikum leckdy celé texty spolu s Vojtkem. Slova Dogy byla rovněž zveřejněna, ovšem publikum si pozpěvovalo maximálně tak refrém. Vysvětlení je nabíledni. Kabát je v textech mnohem chytřejší a při vší úctě k textařům Dogy, právě zde nutno hledat zakopanou dogu, jež brání cestě pod pomyslný český rock´a´rollový Olymp. Nikde jinde. I tak parádní večer měl ale svou kaňku. Bylo jí vystoupení americké čtveřice RocketPop. Nevím, jakou záhadou se na pódium dostala, ale vládla úžasným darem nepředvést zhola nic a tvářit se přitom zatraceně světácky. Triviální riffy, rozjetý dvojhlas, mizerný zpěvák a imbecilní podbízení se rozhazovanými cédéčky i pokusem přehrát Ameriku od Lucie. Takové lapsusy by zazdily snahu kohokoliv. V případě RocketPop to udělaly spolehlivě.

Autor: Jaroslav Špulák; 25.3.2001