Když předloni, k desátému výročí emise debutového alba Má jí motorovou, vyšel Kabátu 2CD výběr toho nejlepšího ve studiových i koncertních verzích s vše říkajícím názvem Suma sumárum, byl soubor ještě krůček před pomyslným Olympem popularity. Následující halové turné, kterému vévodila scéna umístněná uprostřed rozvášněných davů, totiž pasovalo kapelu do role nejpopulárnější tuzemské všeobecně stravitelné rockové kapely. Tepličtí tak z trůnu sesadili Lucii, která si svou pozici vydobyla na přelomu dekády a ani letošním Dobrá kočzka která nemlsá tour loňský kabátí trium netrumfla. Vojtek, Špalek, Krulich, Váňa a Hurčík mají navíc k dobru nejen právě dokončované album Dole v dole, ale především nadcházející Kabát Tour 2003, kterým mohou svou pozici nejen obhájit, ale především posílit. Výsadní postavení Kabátu jasně potvrzuje i bilance prodejní úspěšnosti jednotlivých nahrávek. Zatím každé ze sedmi studiových alb bylo postupně Zlaté i Platinové, poslední počiny Suma Sumárum a Best Of Video pak získaly dokonce pětinásobnou resp. trojitou platinu (u nás se uděluje za překročení dvaceti tisíc prodaných nosičů). To byl ostatně i hlavní důvod, proč vydavatelství Monitor/EMI vypravilo v Praze na Vltavě v pondělí 15. září speciální parník Odyssea. Jakoby mimochodem bylo samozřejmě zmíněno dokončované album Dole v dole, které by mělo vyjít 14. října, stejně tak jako již zmíněné Kabát Tour 2003, které svou českou větev zahájí právě v den emise novinky. Aktuální situaci mě přiblížil mozek souboru, jediný textař, baskytarista a příležitostný zpěvák Milan Špalek, za přispění frontmana Josefa Vojtka.

Jak se vám líbí na parníku? Je to přece jenom změna oproti klasickým restauračním zařízením, kde podobné akce standardně probíhají.

Pepe: Tak je to určitě příjemná změna! Daleko od břehu nejsme, to bysme snad ještě když tak doplavali, čerstvý vzduch, plave s námi i bar a kuchyně, pohoda, klídek. Rychle to nejede, žádné velké zatáčky to nedělá. Jo. Líbí se mi to.

Milan: Už slyším brečet takové ty pseudonovináře, co se na podobné akce chodí jen zadarmo nažrat, napít a pak o tobě stejně nic nenapíšou, že jsme jim to udělali schválně, tenhle ten parník. Aby jim bylo špatně od žaludku a co taky zkonzumovali museli ještě před přistáním zase vrátit. Jinak já jsem na takovémhle parníku poprvé, špatně mi není, ale pevná země je pevná země. Stejně za chvíli dojedeme do hospody!

Na začátku vaší kariéry by vám asi jen málokdo předpovídal takovouhle budoucnost. Máte vyprodaná turné, multiplatinové desky. Jak jste si tehdy na začátku svou budoucnost představovali vy a jak se vám líbí skutečnost?

Pepe: My jsme si jí vždycky představovali samozřejmě co nejrůžovější pro nás a chtěli jsme pro sebe samozřejmě vždycky to nejlepší! Jenom se ukazuje, že si novináři můžou psát co chtějí, nebo spíš nepsat o nás vůbec, a lidi si nás stejně najdou. Dostáváme cenu za sto tisíc prodaných desek! A to je v téhle republice a současné mizérii hudebního průmyslu fakt dost. A pro mě to rozhodně znamená víc, než třeba dobrá recenze. Protože to je vždycky jenom názor jednoho člověka, tohle je názor sto tisíc lidí! Samozřejmě mi udělá radost, když mě někdo pochválí, ale vypovídací hodnota je prostě jinde.

Když už jsme u té současnosti. V jakém stádiu je nahrávání nového alba Dole v dole? Už je deska hotová?

Pepe: Deska bude hotová. Bude hotová včas a bude v pohodě, ale víc ti o ní řekne tady Milan, ten je přítomný celému nahrávání, já jen natáčím zpěvy.

Milan: Tak v současné době se deska dozpívává a v nejbližší době by se měla začít míchat.

Takže zatím rozpracováno. Doposud tedy nahrávací proces probíhal standardně?

Milam: Klasické dva týdny od jedenácti do jedenácti. Jako první nahrává Hurvajz, všech patnáct věcí pěkně za sebou, najednou. Rytmická linka bicích je základ. Ota, Tomáš, nebo já - kdo jsme zrovna po ruce - mu k tomu přehráváme na svých nástrojích melodii, pomáhá metronom. Když je tohle hotovo, má Hurvajz téměř definitivně volno. Samozřejmě musí být při ruce, kdyby bylo třeba něco upravit, vypít nebo sníst. My pak střídavě nahráváme svoje party...

Pepe: ... no a kdyby byly písničky otextované, pokračovalo by se nahráváním zpěvu. Na to je ale tady mistr známý expert. Taky málem přišel o psa!

Milane, můžeš tuhle záležitost trochu více rozvést?

Milan: Jaképak copak. Hoši si mysleli, že mě vyhecují k předčasnému psaní textů tím, že mi budou vyhrožovat sežráním mých psů… Což je samozřejmě nesmysl. Dokonce to stavěli jako sázku, ALE: nejen, že by toho psa ani nezvládli stáhnout z kůže, natož ho naložit na ten česnek, ale hlavně by mnohem dřív sežral on je. Je mu sice teprve devět měsíců, ale už má pětaosmdesát kilo, je to mastif. Takže jsem si v relativním klidu odvezl v pátek 23. května z Nouzova kompakt s nahrávkami a začal si je doma pouštět jako předzvěst psaní samotných textů. První věc, kterou jsme kompletně smíchali je Starou Lou, logicky se tedy stala prvním singlem desky. Se s tím moc nemažem. Jinak, a to už opakuju po bůh ví kolikáté, texty naposled na muziky píše skoro každá kapela.

Pepe: Každá kapela, pro kterou dělá Milan texty… (smích) S ním je to pokaždé stejné. Zatím jsme skutečně nepřišli na to, jak ho donutit textovat včas. Ale když oni z něj takhle padají docela dobré texty, když je v tom stresu.

Milan: Naprosto normální je, že už je hotový obal a ještě do něj nejsou texty. Zdůrazňuji, nejen u nás, naprosto normální je to i u většiny ostatních kapel.

Proč tedy, Pepo, nenapíšeš nějaké texty sám?

Pepe: Protože nechci brát peníze za něco, co pořádně neumím.

Milane, mluvil jsi o singlu, bude nějaký další, až bude hotovo víc materiálu? Případně, čím je to podmíněné?

Milan: Ono je hlavně potřeba vydat tu desku, že. Jinak singl už asi další nebude, nebo aspoň zatím ne. Spíš bude klip. A ten rozhodně nebude na Starou Lou, ale nejspíš na titulní věc z desky, tedy Dole v dole. Žádnou konkrétní představu ale ještě nemám.

Co turné? Tím loňským jste nasadilo kvalitativní laťku hodně vysoko.

Milan: Tak jestli to minulé bylo úžasně, tak tohle by mělo být ještě úžasnější. Pokud se tedy podaří zrealizovat to, co jsme si navymýšleli.Fakt by to měl být mazec! Byl by samozřejmě nesmysl, kdybychom vyrazili se stejným nebo podobným kruhovým pódiem do středu haly. Takže můžu prozradit, že pódium bude umístěno na standardním místě na konci haly. Bude ovšem od mantinelu k mantinelu! Což tady není zvykem. Ani PA systém nebude klasicky složený vedle po stranách pódia. Něco se dá odtušit ze studie, která už je na našem webu, nerad bych ale moc prozrazoval, chceme aby lidi otevřeli huby dokořán, až na to vletíme! Snad ještě jenom že budeme mít za zády tři obří LED obrazovky. Na slovenské části s námi jako hosté pojedou Divokej Bill a Horkýže Slíže, českou a moravskou část pak Doga a Škwor. Jinak jakmile definitivně doděláme desku, tak se budeme věnovat nácviku repertoáru i zkoušení pódiové show.

Kolik skladeb z nové desky byste chtěli zahrát?

Milan: Asi takových šest. S tím, že na jaře bychom v tomhle turné chtěli pokračovat jakoby druhou částí pod otevřeným nebem, kdy bysme chtěli hrát desku skoro celou. To už bude dostatečně zažitá. Na jaře by mělo být obměněné pódium, aby show by měla být ve stejném duchu. Venku chceme hrát jednak proto, že akustika hal je omezené a ne vždy ideální, tak abychom si to všichni pořádně užili. A pak taky kvůli tomu, že hrajeme strašně málo a lidi si nás žádají a my hrajeme pro lidi. Ostatní kapely jezdí ročně kolem padesáti kšeftů, my dvanáct. Navíc si postupně odvykáme živému hraní a pak se na pódiu necítíme nejlíp. A to nás nebaví!

Jak řešíte takové to tradiční dilema, zda hrát ty nejprovařenější pecky nebo ne?

Milan: Neřešíme, hrajeme je. Hele, když si několikatisícový dav fanoušků žádá nějakou konkrétní pecku, tak jim jí prostě musíš pustit.Neřešíš, jestli ji hraješ po tisící a jestli tě ještě baví. Naopak, to že jí lidi chtějí je výborný pocit. A když jim jí pak dáš a oni jsou vděčný a je to na nich vidět, paráda! Jasně, písnička tě může omrzet, ale ti lidi ti to vrátí. Navíc tohle samozřejmě kompenzují nové písničky.Kdybysme nezahráli Žízeň, bylo by to jako kdyby chlap vlezl na ženskou a po hodině jen tak slezl a nic.

Když jste před lety najeli při turné Mega-Hu na systém velkých koncertů, málokdo věřil, že by vám to mohlo vyjít. Jak tohle své rozhodnutí hodnotíte zpětně?

Milan: Tak neznám nikoho, kdo by nebyl spokojený, když udělá velký koncert, přijde mu deset tisíc lidí a všechno funguje jak má. Jen bysme chtěli hrát o něco víc, ale na tom se, jak už jsem říkal, pracuje. Víš, nejde ani tak o to, že třeba v nějakém klubu nebo kulturáku nemáš pořádnou šatnu, samozřejmě tě rozhodí, když se musíš převlékat někde za pódiem, ale mnohem horší bylo, když nám řekli: kluci, tolik toho aparátu si tam nemůžete zapojit, to by nám neutáhle elektrika. To jsi pak nasranej, protože takový koncert nemá cenu. Proto jsme se rozhodli najet na systém velkých koncertů, kde je všechno podle našich představ, abychom mohli fanouškům dát to nej, čeho jsme schopni.

Co bys vzkázal těm, kteří za tím vidí jenom vaší touhu po větších penězích za méně odvedené práce?

Milan: Že jim to moc nefachá v palici! Jednak, peníze, které na kšeftech vyděláme vrážíme do kšeftů dalších. On totiž přijde manažer a řekne, chcete tyhle obyčejný světla nebo tyhle nový. Pokud chcete ty nový, bude vás to stát tolik a tolik navíc. Ale my už jsme takoví, že když víme, že existuje něco lepšího než máme, chceme to okamžitě taky! Protože se nechceme spokojit s průměrem. Když na to máme, není k tomu důvod. No a za druhé by si měli uvědomit, že za nějakých 250 korun dostávají úplně stejnou produkci jako od cizích kapel, které si za to řeknou šest set.

Pepe: Navíc se nechceme ujezdit a uvztekat k smrti jenom kvůli tomu, že si budeme muset vydělávat koncertama, kde bude vstup pár korun. Ta muzika má být zábava i pro nás!

Autor: František Kovač; září 2003